Jak se děti vyrovnávají s klimatickou změnou?

Foto: ajari / flickr.com (Creative Commons)

Změna klimatu v současné době zamotává hlavu kde komu – a to nejen vědcům, politikům, ekonomům nebo lidem přímo zasaženým jejími důsledky. Přemýšlejí o ní také děti. Jak reagují na zprávy v médiích, dokumenty v televizi nebo výukové programy o globální změně klimatu?

Bylo by naivní si myslet, že děti změnu klimatu nijak nevnímají a nemá na ně žádný vliv. Děti, které dospěly do pozdního dětství či rané adolescence, se již zajímají o globální problémy, environmentální nevyjímaje. Nejsou navíc nijak imunní vůči zprávám, které se k nim dostávají  – mohou jim způsobovat pocity bezmoci, beznaděje či dlouhodobý stres. Jak se s nimi vyrovnávají?

 

Potlačit nebo vyřešit

Jednou z mála vědců a vědkyň, kteří se zabývají reakcemi dětí na změny klimatu, je Maria Ojala ze švédské Uppsala University. Ojala (2012a, 2012b) na základě svého výzkumu dvanáctiletých školáků ukazuje, jakými způsoby se tyto děti se změnami klimatu vyrovnávají. Jedná se o tzv. copingové strategie, pomocí kterých lidé zvládají různorodé stresové situace.

Jednotlivé copingové strategie jsou známé již od 80. let díky práci Lazaruse a Folkmana. Podle nich existují dva základní způsoby, jak lidé zvládají tíživé situace: buď se zaměří na emoce, nebo na řešení problému. Cílem emoční copingové strategie je vytěsnit negativní emoce způsobené stresem. Děti, u kterých převládá tento způsob řešení situací, tedy popírají či zlehčují problém změny klimatu, popřípadě se zmínkám o něm vyhýbají. Zároveň tak ztrácí motivaci samy klima chránit.

Strategie zaměřená na řešení problému se vyznačuje například aktivním hledáním informací o dané problematice. Děti upřednostňující tuto strategii však nezůstávají pouze u teorie, často podnikají konkrétní kroky, jak problém zmírnit. Ačkoli se nám tato strategie může jevit jako ta pozitivnější, nemusí tak tomu být. Děti jsou totiž ve svých aktivitách – a tedy i ve způsobech řešení problémů – limitovány námi dospěláky. Představme si, že by dvanáctiletý kluk přišel za tatínkem s tím, že ode dneška už nikdy nepojede autem. Není-li otec nadšený cyklista či milovník hromadné dopravy, pak budou klukovy plány zřejmě zmařeny. Vědomí, že by něco měl podniknout, ačkoli nemůže, v něm pak může vyvolat pocit bezmoci. Čím více dítě inklinuje k této strategii, tím více získá o problému informací a zároveň je tak náchylnější k negativním pocitům.

 

Změnit úhel pohledu

Jak vidíme, ani jedna z těchto copingových strategií není ideální – první se řešení vyhýbá, druhá může dětem způsobit frustraci. Třetí cestou je strategie zaměřená na  smysl. Funguje tak, že v dětech vyvolá pozitivní pocity, které jim pomáhají překonat stres či bezmocnost způsobenou informacemi o změně klimatu. Jejím projevem může být třeba nové posouzení situace z pozitivnějšího úhlu pohledu. Součástí této copingové strategie je také důvěra v chování ostatních lidí, jako například vědců, ekologických organizací či obecně dospělých.

Toto přesvědčení, že i ostatní se snaží problém klimatických změn řešit, pak děti motivuje k proenvironmentálnímu chování. Dítě, které preferuje strategii zaměřenou na smysl, si tedy uvědomuje závažnost situace, avšak zároveň ho netíží pocity beznaděje či úzkosti, protože věří, že ještě máme šanci situaci proměnit.

 

Ustaraní adolescenti

V následujícím výzkumu se Ojala (2013) zaměřila na to, jak se liší copingové strategie používané dětmi a adolescenty, a zda mají odlišný vliv na jejich psychiku. Studie, jíž se zúčastnilo 321 studentů s průměrným věkem sedmnáct let, potvrdila závěry prvního výzkumu.

Různé typy copingových strategií měly na adolescenty podobný vliv jako na děti. Adolescenti dávající přednost řešení problémů tíhli jak k proenvironmentálnímu chování, tak k úzkostem a obavám. Oproti tomu strategie zaměřená na smysl jim kromě motivace k proenvironmentálnímu chování dodávala i více optimismu a duševní pohody. Navzdory tomuto pozitivnějšímu pohledu na klimatické změny však u nich stále přetrvávaly obavy. Tímto se lišili od dětí z první studie, u nichž strategie zaměřená na smysl jakoby odfiltrovala většinu starostí spojenou s daným problémem.

Zajímavým zjištěním je také určitá dvojznačnost optimismu. Ukázalo se, že optimističtěji smýšlející adolescenti patřili jak do skupiny upřednostňující emoční strategii, tak mezi ty, u kterých převládá copingová strategie zaměřená na smysl. Jejich pozitivní nahlížení na budoucnost tedy může být způsobeno nejen nadějným řešením problému, ale i jeho potlačením.

Podporovat naději

Z výzkumů vyplývá, že pro děti jsou nejvhodnější kombinací copingové strategie zaměřené na problém a smysl. Řešení problému totiž vede k odpovědnému proenvironmentálnímu chování, zatímco zaměření na smysl uchrání děti před přílišnými obavami a úzkostmi z klimatické změny.

Těchto závěrů mohou využít zvláště pedagogové a rodiče. Během výuky či debat o klimatických změnách mohou zdůrazňovat nejen nutnost řešení tohoto problému, ale také ukazovat pozitivní příklady a budovat důvěru v jiné aktéry i ve schopnosti dětí samotných.

Literatura

Ojala, M. (2012a) How do children cope with global climate change? Coping strategies, engagement, and well-being. Journal of Environmental Psychology, 32, 225-233.

Ojala, M. (2012b) Regulating Worry, Promoting Hope: How Do Children, Adolescents, and Young Adults Cope with Climate Change? International Journal Of Environmental And Science Education, 7(4), 537-561.

Ojala, M. (2013) Coping with Climate Change among Adolescents: Implications for Subjective Well-Being and Environmental Engagement. Sustainability, 5, 2191-2209.