Prožívání pomalosti ve společnosti orientované na výkon a prostou výkonnost

Foto: © Jan Krajhanzl

Abstrakt: V současné společnosti začíná se stále větší určitostí docházet k jistému rozdvojení na pomalost a rychlost ve vztahu k výkonu a výkonnosti, přesto ale slova pomalý nebo pomalost nemusí korelovat se slovem nevýkon nebo nevýkonnost. Jde spíše o prožívání času jako takového a času svého života, na co zaměříme své aktivity a jak s tímto časem naložíme. Možná, že pomalost znamená nižší výkon, ale protože nejsou vnímány externí tlaky na podávání neustálé výkonnosti, tedy dosahování jistého společenského statusu, tedy například koupěschopností „kvalitního zboží“ a pohybování se na jisté společenské úrovni a další a jiné myslitelné vnější vlivy, může být i menší výkon považován za dostačující, ve smyslu efektivním ve vztahu ke způsobu života, který si nepotrpí na okázalost a „dobré adresy a značky“, ať už to pojímáme metaforicky či doslova a přesto nebo právě proto se dá realizovat plnohodnotný život, neboť více času je věnováno jeho kvalitám a hloubce než povrchu, který se a někdy i musí, v rámci sociální prestiže, ukazovat.  Autor se ptá, zda se v dnešní společnosti dají nedbat sociální tlaky na stále vyšší výkonnost a dá se nadřadit úcta k vlastnímu životu nad prostou výkonnost často konanou pro výkonnost samotnou, společenskou prestiž, finanční a kariérový úspěch a vyniknutí.

 

Úvod

„Rychlost znamená efektivitu, která je dvojsečná: rychle nabýváme majetku, kariéry, partnera a stejně rychle je můžeme zase ztratit. Rychlost tedy rovněž znamená nejistotu. Jinými slovy, odvrácenou stranou dynamičnosti jsou obavy, či dokonce strach. Rychlost je také návyková.“ (Cílek, V.: In: Respekt číslo 9, strana 19, 26.2.2007).

Norský antropolog T. H. Eriksen píše ve své knize Tyranie okamžiku, že “ historie naší doby je příběhem zrychlování” (Respekt, číslo 9, strana 19, 26.2.2007).

 

Metoda

Autor vychází z kvantitativního (N= 1700) a navazujícího kvalitativního šetření v rámci výzkumného úkolu Životní nároky výkonového společnosti Výzkumného záměru MŠMT a dále pak z výsledků vlastních rozhovorů s respondenty jiného způsobu života zaměřeného na prožívání jedinečnosti života jako takového a uvědomování si kvalit našeho žití. Rovněž pak vychází z analýzy vztahu k pomalosti a výkonnosti a obecně pomalosti jako takové z literatury a internetových zdrojů.

 

Výzkum o pomalosti

„Výzkum ve 32 městech po celém světě zjistil, že průměrná rychlost chůze v městech je o 10 procent rychlejší než před 12 lety, bylo to dáno také akcelerací tzv.„ booming economies“ v Asii v 90. letech. Dle šetření je ale například Dublin na druhém místě na světě a Kodaň na pátém“. Měření probíhalo ze záznamu městských kamer a z pořízených vlastních záznamů. Carl Honoré, který se léta zabývá pomalostí, k tomu ve své knize In Praise of Slow říká: „Naše pěší chůze v městech je determinována i tím, jak dnešní lidé přemýšlejí, a že neustále myslí na to, že nestíhají a musí stále někam spěchat, což se promítá i do jejich chůze. Jak rychle chodíme je dnes i ovlivněno společností, která je tažena novými, komunikačními technologiemi (technology-driven society).“

(Honoré In: http://www.inpraiseofslow.com/slow/blog.php, staženo 5.6.2007).

Honoré také uvádí příklad z Lisabonu, z ulic čtvrti Bairro Alto, kde jsou velmi úzké a spletité uličky, které se spouštějí z kopce přímo k moři. Carl Honoré říká: „Je to velmi obtížné zde spěchat, protože se musíte vyhýbat lidem a neustále je na co se dívat, co pozorovat. O několik tisíc mil na západ, ve Spojených státech, jsou ulice uzpůsobeny průjezdu automobilů, tak aby jimi auta mohla projíždět co nejrychleji, a bez přítomnosti chodců a budovy na okrajích těchto dálnic nenabízejí nic, čeho by se mohly dotknout oči. Lidé vlastně jen průběžně projíždějí“ (Honoré In: http://www.inpraiseofslow.com/slow/blog.php, staženo 5.6.2007).           

 

Pomalost ve zrychlujícím se světě

Rychlost nás stále více pohlcuje, stále se jí jaksi obáváme a mnohdy nad ní i lamentujeme, ale v konečném důsledku vždy nějak podlehneme, jako bychom se řídili heslem „taková je prostě doba, není vyhnutí” (viz výpovědi části respondentů v dotazníkovém šetření Životní nároky výkonové společnosti, Psychologický ústav, 2006) a tak dál pracujeme na tom, aby svět byl stále rychlejší a aby i podávaný výkon byl podáván co nejrychleji ve stále vyšší kvalitě, a najednou zjišťujeme, že neděláme nic jiného než výkon v co nejvyšší kvalitě v dobrém čase. Média nás ale vybízejí k tomu si užívat, zažívat tu nejlepší dovolenou, jak naplnit volný čas a tak se dostáváme do (těžce řešitelného) rozporu, jak spíše naplnit vlastní život. A v přímém protikladu zde stojí pomalost, ne ono zpomalení, které je jen dočasnou náhražkou, něčeho, co chybí, ale opravdu pomalost jako jiný modus našeho Bytí, jako soustředění se na život jako takový.

Žijeme tedy v neustálém rozporu mezi časem věnovaným podávání výkonu a s ním spojených sociálních a především finančních zisků a mezi časem věnovaným přátelům, aktivitám ve volném čase. To není nic nového, novější jsou spíše poměry těchto časů a odlišování se lidí, a to často velmi diametrální odlišování, jak prožít svůj život. V současném tlaku na výkon a s ním spojeného výdeje času se začínají objevovat kursy zpomalení nebo dokonce pomalosti, jak se naučit některé informace prostě a jednoduše odmítat a kdy v kterém okamžiku si prostě přiznat, že člověk nestíhá a musí nutně zvolnit. Je zajímavé, že se toto musí někteří lidé učit a že různé výcviky a školení mající za cíl co nejvyšší efektivnost a zvládání současného pracovního tempa jsou kompenzovány kursy zvolnění a najití si opět volnějšího, nestresového, času. To všechno se zdá jako jakýsi začarovaný kruh, kdy jednou je vytloukáno druhým, ale směřuje to k ještě většímu utužení pracovního nasazení a potažmo loajality, ne však zaměstnanecké, ta, jak víme, je v globalizovaném světě velmi vrtkavá, ale loajality k výkonovému světu, jako by současnému světu organizací šlo o vytýčení hranic a mantinelů, ve kterých se máme a musíme pohybovat a že překročení těchto mantinelů se „trestá“ vyloučením a „přežíváním“ na okraji (viz další výpovědi respondentů).

Čteme-li dnes Orwellovo slavné dílo 1984 cítíme, že atmosféra je docela jiná, přibližujíc se jistému výkonovému hédonismu v čase neomezené svobody, rozuměj příležitostí, a přestože nás kamery začínají sledovat na každém kroku a všelijaké televizní reality show vstupují čím dál tím více do našich soukromých životů, nikterak nás to neznepokojuje, bereme to dokonce jako symbol svobody, jež nás chrání před něčím nežádoucím, co by mělo být potíráno. Nikdo si nestěžuje. Ostatně není čas si stěžovat, není čas se ani nad tím zamýšlet, protože pracovní povinnosti nám vyplňují tolik pracovního a někdy i mimopracovního času, že pokud ve volných chvílích na něco takového pomyslíme, jsme unaveni a chceme se především odpočinout. Možná, že svět dnešního výkonu s co největší snahou o co nejkvalitnější a nejvyšší výkon prostě jednoduše zabraňuje myšlenkám na jiné možnosti a především dopady výkonovosti, a tak žijeme v jakýchsi „pastech úspěchu“ (Robert Reich), v jakýchsi „monkey grip“ – termínu užívaného v anglosaských zemích pro nemožnost vykročení z toho bludného kruhu úspěchu, výkonu, finančního ohodnocení, zábavy, a pak ještě vyššího výkonu než předtím.

Zdá se, že nezbývá jiná možnost, než se přizpůsobit a žít v tomto nejlepším z možných světů, který kdy byl, jak tvrdí neoliberálové, přizpůsobit se a nepřemýšlet o důsledcích a už vůbec ne o alternativách, změnách nebo jen vybočení z dané trajektorie. Tato slova jsou postupně zakazována, ale ne nějakými nařízeními, ale postupně jen a jen námi samými a v tom je jedno z největších vítězství neoliberálního pojetí světa, kdy si lidé svou svobodu, ale i zákazy vymezují sami.    

 

Prožívání pomalosti

A tak v tomto světě preferujícím rychlost, kdy začínáme pořádat „kurzy zpomalení“, snad jako bychom chtěli vykročit z bludného kruhu sešněrování neustálého nestíhání, najít potřebný klid, o který se připravujeme a o kterém socioložka Hana Librová říká, že se stává novodobým luxusem (viz Librová, H. Vlažní a váhaví). Jako bychom měli pocit, že něco ztrácíme a zároveň o to, co je, nechceme tak docela přijít, a tak nám jako kompromis zbývají kurzy, kde aspoň na čas dokážeme zapomenout a být zase sami sebou, i když víme, že to je jen na krátký čas, jakési vysazení z uspěchaného rytmu.

Ve  své studii se chci spíše zamýšlet nad lidmi, kteří onen svět permanentní rychlosti nechávají někde za sebou, uvědomují si jej, ale nesnaží se zapojit a budují si svůj alternativní přístup k životu, stále individuálnější, už nesvázaný nějakými představami dřívějších komunit nebo referenčních skupin. S ostatními sdílejí podobný pocit a postoj a na čas i vytvářejí podobu jakési komunity, většinou si každý nezávisle na druhém vytváří svůj alternativní postoj k tomuto světu a především ke svému začlenění v něm. Mnozí ví, že dnešní svět je svět větších či menších kompromisů, takže vlastně jde o hledání mezí a hranic, za které už jít nechtějí. Aby jejich přemýšlení bylo v souladu, bylo kongruentní s jejich osobností, s jejich názory a postoji a aby jistý náhled na život přijali za svůj a nesli za něj odpovědnost, odpovědnost navzdory.

„Každý z nás může učinit krok ke zpomalení (downshifting). Zpomalení je nejrychleji, paradoxně, se prosazujícím způsobem života, jakousi dobrovolnou skromností ve všech aspektech našeho života. Ti, co se rozhodnou zpomalit, zároveň  ruku v ruce snižují i svou materiálovou náročnost“

(http://www.slowmovement.com, staženo 4.6. 2007 ).

To „každý“ je pak otázkou způsobu životu, zvolení si cesty, o které vědí, že je mnohdy trnitější a není tak přitažlivá. Z rozhovorů s lidmi, kteří takto žijí (nestrukturované rozhovory v básnických, výtvarných a podobně zaměřených komunitách nebo spíše ve sdílení podobných postojů a názorů na bázi komunitního sdílení, 2005) jde o nacházení vlastního, jedinečného nažívání světa, jedinečného s ohledem na konkrétního jedince. Jde o hledání co nejpřijatelnějšího modelu vyladění se se světem, najití co nejautentičtějšího způsobu existence, který daný jedinec dokáže pojmenovat svým životem nebo svou tvorbou. Jde o dlouholeté nacházení a také třeba i ztrácení cesty a o opětných návratech ke zvolenému způsobu života.

Vše se dotýká otázky času, najít si čas posedět, mít čas na vlastní sny a představy a nebránit se jim v kontextu zrychlujícího se světa, najít si prostor pro vyjádření sebe, ale i pro to tu být pro ostatní. Stále žít s vědomím, že na podstatné věci a události v životě je vždy dostatek času, že věci se dějí a přicházejí, jen musíme mít trpělivost. A to i navzdory instantní době, o které píše Zygmunt Bauman ve své knize Tekutá modernita, navzdory světu, který chce mít vše hned a co možná co nejrychleji, to hned a nyní jako imperativ doby, ale že právě čekání, strnutí, zasnění, vytržení nejen že patří k životu, ale jsou jeho důležitou součástí, nažívat svět v jeho úplnosti a hloubkách a ne v povrchním uplývání věcí.  

 

Výkon a pomalost  

A výkon? Jak měřit výkon v dnešním světě? Podat ten špičkový výkon? Je-li že celý svět je orientován na špičkový výkon, že jen ten se cení, pak si vzpomeňme na letošní Tour de France, že touha po nejlepším výkonu může zabít radost z jeho podávání a dokonce může zničit radost  těch, kteří jsou s to tento výkon ocenit. Myslím si, že po letošním fiasku cyklistiky už nikdo neuvěří podání špičkového výkonu, protože si položí otázku, co za tím tak mohlo být. Bylo to čisté?

Je to jen cíp ledovce, protože špičkových výkonů je mnoho a v mnoha různých odvětvích lidské činnosti, ale neoceňuje tato společnost jen ty medializované a ty, které podpořila reklama, a vytvořilo se jakési povědomí, že špičkový výkon je podáván? A jak je to pak s důvěrou v takové výkony? Možná, že opět nastává čas pro ty zdánlivě marginální výkony někde na okrajích jako je dobrý vědecký projekt nebo básnická sbírka, prostě někde tam, kde není špičkový výkon společností očekáván, protože se společnost o toto masově nezajímá. Možná, že opět nastává čas, kdy být první rychle na kopci není tak důležité jako soustředěně na něčem pracovat roky. “Pomalí” lidé se o toto ale moc nezajímají, konali by tak stejně, protože je to někde v nich, v jejich osobnosti, v jejich vnitřní motivaci, něco vytvořit, v jejich zanícení a doslova posedlosti pro věc samu a ne v oceňování výsledku jako takového jen pro výsledek sám.     

Nalézat skutečnost v jejím plynutí, v tom nejpřímějším přiblížení se realitě, bez nánosů, nápodob a stylizací do jakéhosi dobového vkusu a životního stylu, navrátit se k prostému Být zde a pro něco dalšího, co následuje a nejen co se týče našeho vlastního života, ale života i těch ostatních. Pomalost je také kromě jiného, respekt k těm druhým, protože na to zbývá prostor a čas a je to více než důležité. Pomalost je naslouchání druhému, přijetí druhého jakožto Druhého do svého světa. V pomalosti rozeznáváme nuance, detaily, odstíny, jemná naznačení, která se dotýkají člověka, člověka ve vztahu k onomu Druhému. Pomalost je tedy napředována k člověku, nebo by měla být. Jako radost z pouhopouhého setkání, dává životu rozměr o život toho druhého, s kterým sdílím jeho svět, s kterým chci jeho svět sdílet, o formulování vlastního postoje, co v životě chci, tedy především a držení se ho v jeho neochvějnosti. Tady nejde opravdu o žádné zpomalení, o malé vychýlení z rychlostní dráhy, ale o jakousi vlastní životní filozofii pomalosti, na co klást důraz, aniž by to muselo vždy znamenat pomalost v pracovních aktivitách, jen možná jejich větší zacílenost a hledání smyslu. Pomalost není zlenivění či nevýkon, ale reformulace výkonu k něčemu podstatnému a naplňujícímu. Může se klidně jednat o angažování se v mimopracovních aktivitách, která se však dělají s velkým nasazením.      

 

Pomalost a současná ekonomika

Svět pomalosti tak může „naléhat” na výkon, na jiné chápání efektivity, účelnosti pracovních aktivit, na ekonomiku, která přemýšlí, která není onou „booming economy”, ale spíše ekonomikou reflektující a zvažující co je nutné a potřebné než co bezúčelné a jenom vytvářející další a další ekonomické příležitosti točící se v jakémsi kruhu vzájemných vyšších ekonomických závislostí tak vzdálených prostým potřebám, touhám a emocím člověka. Ekonomika by se měla navrátit k člověku, k jeho existenciálním potřebám, citům a přemýšlením o každodenní realitě a od nich vše odvíjet a ne vytvářet celou mašinerii zapřažení člověka do ekonomizujích potřeb a tužeb. Do potřeb, které vytváří sama ekonomika a člověk je k nim vlastně až přitažen, pozván později, jako nezbytné kolečko v celém soustrojí. Jakoby pootočit významy a hledat zase v jednoduchém, prostém a tedy pomalém nažívání skutečnosti, se všemi jeho aspekty, tedy i s přírodou a v krajině a také pro neekonomickou stránku lidského sdílení, setkání, lásky a respektu.

„Hnutí pomalosti“ může pro některé být jen další marginální záležitosti z těch už existujících okrajových, pro jiné pouhý výstřelek, pro jiné zajímavá zpráva, pro další pak naznačení možností. Je to jen jedna z dalších myslitelných alternativ a přemýšlení o této a ne jiné současnosti, jak hledat a pokoušet se hledat něco odlišného pro možnost změny, pro změnu jakožto Změnu i pro paralelně se utvářející „cosi”, co později, třeba až za několik desítek let, můžeme nazvat jinou společností.

 

Diskuze a závěr

Slabostí esejistického přístupu je její nezakotvení v kvantitativních datech, a tak se může jevit z jistého úhlu pohledu jako nevěrohodná, ale zase dovoluje se nad věcmi zamýšlet a autorovi se zdá, že současný svět, současná ekonomika potřebuje jisté zamýšlení než neustálé se zakrývání se za daty, které mnohdy zase jen odkazují k životu, jaký žijeme, a světu, ve kterém žijeme a ne k jakému bychom mohli případně směřovat nebo o něm vést polemiku či debatovat. Silnou stránkou je, že odkazuje k diskuzím, polemikám a vyjadřování nesouhlasu, tedy k prostému rozproudění “nutné” debaty o povaze tohoto světa a ekonomiky.  

 

Použitá literatura

Cílek,V.: In: Respekt číslo 9, strana 19, 26.2.2007

Eriksen, T.H. In: Respekt, číslo 9, strana 19, 26.2.2007

(http://www.slowmovement.com, staženo 4.6. 2007).

Honoré C.: In: http://www.inpraiseofslow.com/slow/blog.php, staženo 5.6.2007

 

Přečtená literatura a vyhledané internetové zdroje:

www.ted.com, staženo, červen 2007

Librová, H.: Vlažní a váhaví, Veronica Brno 2003   

Orwell, G.: 1984, KMa Brno 2003

Bauman, Z.: Tekutá modernita, Mladá fronta, Praha 2002

Reich, R.: V pasti úspěchu, Prostor Praha 2003

Nestrukturované rozhovory s respondenty alternativně žijícími, Praha 2005

Dotazníkové šetření Životní nároky výkonové společnosti, Psychologický ústav UK FF Praha, 2006