Tak už jsme šťastní?

Foto: © Alžběta Stančáková

Každé odvětví psychologie má svou teorii o lidském štěstí. V ekopsychologii vzniká otázka, zda lidské štěstí nevyhnutelně znamená konflikt s potřebami planety. V nedávné době se totiž potvrdilo, že v rozvinutých zemích je lidské štěstí spojeno s nárůstem konzumního zboží, které má jeden z nejhorších vlivů na planetu Zemi. Alan During ve své kapitole knihy  "Ecopsychology: Restoring the Earth, Healing the Mind" připomíná, že konzum nejen že nepřináší spokojenost, ale navíc nám zabírá spoustu volného času, odtrhává nás od vztahů a tím nás v podstatě činí méně šťastnými. Tady jsou hlavní myšlenky Duringovy eseje.

„Ekonomický růst je pokládán za znak hospodářského úspěchu, ovšem nadbytečná spotřeba ničí zdroje planety, jelikož způsobuje produkci obrovského množství odpadu a lidé se kvůli tomu často cítí špatně.“

Konzum je obecně chápán jako dobro, jeho nárůst se dokonce stal primárním cílem ekonomické politiky v USA, politiky konzumní společnosti. Victor Lebow nabízí perfektní popis tohoto nového způsobu života ve Spojených Státech: „Naše enormně produktivní ekonomie...vyžaduje, aby se konzum stal naším životním stylem, ve kterém jsme nakupování a užívání věcí ritualizovali, v konzumu hledáme duchovní uspokojení i uspokojení ega...Potřebujeme stále více věcí spotřebovaných, využitých, obnošených.“  Mnoho obyvatel západního světa odpovědělo na Lebowovu zprávu změnou, zbytek však následuje dále své návyky.

Rozmach konzumní společnosti však způsobuje vyčerpání, otravu a nenávratné změny lesů, půd, vod a vzduchu. Proto jsou spotřebitelé celého světa velkou měrou zodpovědní za globální environmentální krize, jimž musí lidstvo čelit.   

Ironicky je konzum mezi lidmi posvěcován, jelikož jsou lidé žijící v 90. letech 20. století průměrně 4,5krát bohatší než jejich pra-prarodiče. Nezdá se však, že by byli také 4,5krát šťastnější.

Psychologie dokazuje, že vztah mezi spotřebou a lidským štěstím je velmi slabý, na poli společenských vazeb a volného času – dvou hlavních náplních lidského štěstí došlo dokonce ke stagnaci. Naivně jsme si mysleli, že mohou být naše základní společenské, psychologické a spirituální potřeby naplněny materiálními věcmi.

Kolik však znamená dost?

Jednou nás snad přestanou bavit všechny ty reklamy, prohlašující, že pokud nevlastníme tento produkt, jsme méněcenní; obrovská nákupní střediska nás jednoduše začnou nudit, budeme chtít trávit více času se svou rodinou a ne donekonečna sedět v práci a vydělávat peníze.

Co je však alarmující, je fakt, že lidé stále chtějí více bez toho, aby byli uspokojeni. Každý prohlašuje, že by byl šťastnější, kdyby měl dvakrát vyšší plat, ať činí 15 000 dolarů nebo 1 milion.

„Muž zvaný Seadbrook řekl: ‚Lidé nejsou šťastní, i když nevypadá, že by věděli proč. Jediná šance k uspokojení, kterou si umíme představit je dostat více toho, co už máme. Ale je to právě to, co už máme, co nás činí nešťastnými. Tak co potom zmůže větší množství toho, co už máme – udělá nás šťastnějšími, nebo nešťastnějšími?‘ “

Pro srovnání v míře dolarů: množství produktů a služeb, které spotřebovali lidé na celém světě v 50. letech je srovnatelné s množstvím, které spotřebovali za všechny předešlé generace dohromady.

Jiný příklad přináší ve své knize Přepracovaný Američan (The Overworked American) Juliet Schor, ekonomka Harvardské Univerzity:

„Od roku 1948 se produktivita pracujících lidí v USA více než zdvojnásobila. Jinými slovy, dnes bychom mohli vytvořit životní standard z roku 1948 za méně než poloviční čas. Pokaždé, když se zvýší produktivita, máme možnost zvolit si mezi větším množstvím volného času nebo větším množstvím peněz. Mohli bychom si zvolit čtyřhodinový pracovní den, nebo pracovní rok v šesti měsících. Nebo by každý pracující člověk v USA mohl vzít každý druhý celý rok placené volno.“

„Místo toho však Američané pracují stejný čas a vydělávají dvakrát více peněz.“ Transformace konzumní společnosti na nekonzumní by měla začít otázkou každého z nás – co doopravdy chceme. Potřebujeme všechny ty telefonní seznamy, noviny a časopisy? Stejný přístup k informacím bychom mohli získat v elektronické podobě, ale eliminovalo by se tak znečištění spojené s papírenským průmyslem. Díky lepšímu plánování infrastruktury měst bychom také mohli eliminovat používání aut.

Základní hodnota udržitelné společnosti, ekologický ekvivalent zlatého pravidla je jednoduchý: každá generace by měla docílit svých potřeb bez toho, aby zapomínala kvůli vlastnímu prospěchu na příští generace. Mohli bychom omezit užívání ekologicky destruktivních věcí, jako fosilních paliv a papíru a místo toho se zaměřit na hlubší, nemateriální zdroje naplnění našeho štěstí: rodina a sociální vztahy, smysluplná práce a volný čas. Nebo můžeme ignorovat naši zodpovědnost a zničit naším životním stylem celou planetu Zemi.

Budoucnost života na Zemi závisí na tom, jestli bude nejbohatší pětina obyvatel planety ochotna při plném zajištění jejích materiálních potřeb ochotna zaměřit se na nemateriální zdroje naplnění; jestli ti, kteří definovali hmatatelné cíle světového rozvoje nyní mohou tvořit nový životní styl, jednodušší a více uspokojující.

„Konečná analýza, která bere v úvahu spíše vhodnost než excesy nabízí návrat k tomu, co bychom mohli kulturně nazvat lidským domovem: ke starobylé struktuře rodiny, komunitě, dobré práci, dobrému životu; k úctyhodným dovednostem, kreativitě a stvoření; k dennímu tempu natolik pomalému, abychom mohli pozorovat západ slunce a pěnící vodu; ke komunitám, které budou stát za to, abychom v nich strávili svůj život; a k lokálním místům, ve kterých bude uchována paměť generací.“