Permakultura v mém pracovním životě (2. díl)

Foto: Pink Sherbet Photography /  flickr.com (Creative Commons)

V minulém díle jste se mohli dočíst například o tom, jak při práci s lidmi využívat okrajové systémy, jak postupovat od vzorů k detailům a v čem spočívají podobnosti permakultury a koučování. V následujícím textu se zkusím zaměřit na dalších osm permakulturních principů.

Využívání biologických zdrojů. Co je biologickým zdrojem člověka? Může to být naše přirozenost, nadání pro něco konkrétního, jsou to pudy a emoce, které nás k něčemu ženou a naopak od něčeho odpuzují. Všímejme si reakcí svého těla na různé situace. Když se o něčem rozhodujete, využíváte dostatečně emoce a intuici jako zdroj informací? Nebo se necháváte převálcovat rozumem? V rámci biologických zdrojů si tu můžeme připomenout, jak silný vliv mají v reklamě polonahá těla… Obchodníci vědí, že „sex sells“ (sex prodává).

Co se našich zdrojů týče, může nás čas od času zajímat, co by o nás řekly určité psychologické typologie a jaké přirozené sklony by nám připsaly. Pro zajímavost doporučuji osobnostní test MBTI, který lze vyplnit zdarma online. Sdělí vám vaše silné stránky a možnosti, jak jich nejen v pracovní oblasti využít. Budete-li mít chuť pohroužit se do sebe o něco hlouběji a doopravdy prozkoumávat přirozenost své duše, hledat své životní poslání, které vám dodává energii, mohu doporučit knihu od Billa Plotkina Soulcraft.

Dalším přirozeným zdrojem je naše motivace – jak snadno při své oblíbené činnosti zapomeneme na čas a na okolí! Chceme-li být v něčem dobří, můžeme tomu buď věnovat velké množství času, anebo můžeme zvýšit svoji motivaci. Určitě znáte ten jev, že během krátkého času zvládnete někdy většinu práce a naopak po většinu času už potom nemáte dostatek vůle k tomu, být efektivní. Jsme-li motivovaní, jde nám často práce od ruky podle hesla „úsilí, ne násilí.“ Sebemotivování považuji za málo využívaný a přitom všem dostupný zdroj.

Zónování. Jedním z příkladů zónování v lidské oblasti může být rozdělení klientů do několika linií: „VIP“ klienti (lidé, se kterými jsme často v kontaktu, téměř přátelské vztahy, intenzivní spolupráce, intenzivní péče, speciální nabídky, časté telefony a maily); klienti, kteří s námi již něco podnikli (byli na našem semináři, na konferenci, máme jejich kontakt v databázi, zasíláme newsletter, nabízíme navazující vzdělávání); potenciální klienti (ještě o nás nevědí, budujeme u nich povědomí o našich službách, lákáme na „ochutnání“). Každý druh zákazníka dostává rozdílnou péči.

Další přístup k zónování by mohl být podobný způsobu uvažování o životních prioritách, jaký byl v minulém čísle popsán v příběhu s kameny – nejprve ty velké, potom, co se vejde dál.

Sukcesní design. Osukcesi (procesu postupné proměny systému) v lidském smyslu jsem doposud uvažoval jako o postupném směřování k dlouhodobým cílům. Mám k tomuto tématu oblíbený citát, o který bych se s vámi chtěl podělit: „Vize bez úkolu je jen pouhý sen, úkol bez vize je ztráta času. Jedině vize s úkolem dokáže změnit svět.“

Vize je představa o budoucnosti, která nás nabíjí radostí a chutí k ní směřovat. Vize jsou jako hvězdy – možná jich nikdy nedosáhneme, ale ukazují nám cestu. Na cestě k vizi je vhodné si stanovovat dosažitelné cíle, milníky. A po cestě k těmto cílům bude jistě třeba vykonat konkrétní činnosti. Cesta jsou cíle v nižším kontextu (Parma, 2006). Pokud jsou naše každodenní činnosti v souladu s tím, kam směřujeme, budeme nejspíše i pociťovat radost z toho, že jsme na správné cestě.

                                         

 
Začni v malém. Aby nás naše přání a představy po prvních neúspěších ještě nepřestaly bavit, vyplácí se začít v malém a zažít brzy dobrý výsledek. Při konzultacích s koučovacími klienty se sice na začátku stanoví dlouhodobý záměr, z každého setkání však odcházejí s přiměřenými a měřitelnými cíli, jejichž naplnění si budeme schopni za měsíc ověřit. Dobrá zpráva je, že postupnými drobnými krůčky lze změnit i celá léta zaběhané návyky. Může se tak stát, že si například chaotický člověk vybuduje alespoň pro pracovní kontext návyky, které mu umožní pracovat soustředěněji. Dnes tomuto jevu můžeme hrdě říkat „neuroplasticita“, což v podstatě znamená, že dokážeme postupným navykáním vyvinout nové neuronové spoje: jsme schopni se učit a tato schopnost s věkem nemizí.

V Japonsku vyvinuli tzv. kaizen metodu, která spočívá v definování toho úplně nejmenšího možného krůčku směrem k cíli. Řekněme, že chci za půl roku uběhnout půlmaraton. Nejmenší krůček, který snadno splním ještě tento týden, je například to, že si dojdu koupit boty.

Malá a pomalá řešení. Příklad použití tohoto principu si můžeme ukázat na přístupu Centra pro demokratické učení, kde spolu s učiteli vyvíjíme příručky pro učitele občanské výchovy. Náš typický projekt vypadá tak, že po dobu 3 let necháváme učitele naše příručky ověřovat a komentovat. V prvním období s námi spolupracuje 20 učitelů, s nimiž metodiku detailně a zdlouhavě propracováváme. V druhém školním roce přibereme k připomínkování dalších 20 učitelů, s nimiž se příručky vylaďují tak, aby byly ke třetímu školnímu roku finálně vytištěny a byly k dispozici všem učitelům v ČR. Doufáme, že když příručky projdou tímto dlouhým procesem, budou mít větší šanci být v praxi opravdu používány.

Rychlý úspěch je ú-spěch. Důležité věci se dějí pomalu.

Mezi malá řešení lze řadit také marketing pomocí ústního sdělení – řeklo by se „taková maličkost“, a přitom jde o jeden z nejmocnějších nástrojů, jak si pomocí spokojených zákazníků získat ještě další. Na facebooku se prý lze k čemukoli vyjádřit zakliknutím „like“.

Zachycuj a uchovávej energii. Když už jsme u marketingu pomocí referencí – právě spokojený klient je potenciální zdroj, který je někdy dobré využít. Získat si reference na své služby a zboží lze mnoha způsoby (textově, video na internetu, apod.), důležité je ale „kout železo, dokud je žhavé“, tedy dokud si klient dobře pamatuje, co mu vaše zboží/služba přinesla. Užitečné je události dokumentovat, fotit, umisťovat na web – je to také forma konzervace energie.

Zachycovat energii můžeme po jakémkoli podařeném úkolu soukromou „oslavou“. Může to být malá poklona a úsměv z radosti z díla, nebo také týden dovolené po skončení projektu. Toto stvrzení, že se něco podařilo, může být navíc doprovozeno reflexí (viz princip přijímej zpětnou vazbu). Všímavostí k tomu, co se daří, lze tyto okamžiky posilovat.

Když si své cíle definujeme správně (například pomocí formulky SMART – specifické, měřitelné, atraktivní, reálné a termínované), můžeme pocit radosti z dokončení zažívat o to častěji. Když úkol dokončíme, jakoby se nám vrátila v podobě radosti energie, kterou jsme do úkolu vložili. Dlouhodobě nedokončené úkoly nám energii naopak užírají.

Zachycení energie probíhá i tam, kde lidé tráví čas – proto najdeme reklamy na eskalátorech metra a v místech, kde se stojí fronty, proto je užitečné permakulturní tabulku přání umístit na nějakou dobu na WC.

Jistou formou uchování energie je i tvorba databáze kontaktů ze vzdělávacích kurzů, kde lidé sdílejí své kontaktní údaje + například co mohou ostatním nabídnout (jednoduchá burza služeb).

Přijímej zpětnou vazbu. Kvalitní systém (organizace i člověk sám) je schopen seberegulace. Zpětná vazba je informace o tom, jestli systém dělá to, co má dělat. V koučování je zajišťována nejčastěji sebepozorováním a sebereflexí klienta - jak jsem od minula pokročil na cestě k cíli? Cílem koučování může být i naučit klienta koučovat sebe sama – k tomu je rozvoj sebereflexe nezbytnou součástí.

Existuje model organizace (tzv. učící se organizace) založený na vyvinutí mechanismů pro častou zpětnou vazbu a téměř neustálé učení se z praxe, zlepšování a reagování na změny. Ve firemním prostředí dnes nejsou nijak výjimečné metody tzv. 360° zpětné vazby (člověk dostane zpětnou vazbu od několika různých lidí – nadřízeného, podřízeného, kolegy, klienta, atd.) nebo tzv. development centre (sada cvičných pracovních úkolů, v jejichž průběhu probíhá hodnocení dle předem daných kritérií, cílem je identifikovat vzdělávací potřeby).

V prostředí škol se v poslední době stále častěji objevují zpětnovazební instituce zvané žákovské parlamenty – jedná se o skupinu žáků, kteří chtějí zlepšovat svou školu a nejsou líní pro to něco udělat. Provádějí průzkumy spokojenosti žáků (s prostředím školy, se sportovním a kulturním vyžitím, se způsoby učení), navrhují, jaké akce by žáci mohli organizovat a sami je také pořádají. Pro vedení školy mohou být důležitým poradním orgánem. Ve školách, kterým se žákovským parlamentem pomáháme, se ukazuje, že se díky němu škola jako celek zlepšuje, hlubší je i vztah žáků ke škole, která si váží jejich názorů. Snažíme se ve školách o jakousi laboratoř participativní demokracie.

Tak. Tím končím své úvahy o PK principech ve své práci a těším se, že i někdo ze čtenářů přidá svůj úhel pohledu a například doplní zde neuvedené principy (pozoruj a jednej, sektorová analýza, každý prvek plní více funkcí atd.).

Pokud Vás napadlo další propojení mezi  permakulturou a lidskými skupinami, budu rád, když se o ně podělíte tady: http://bit.ly/epsy_perm1_debata

Článek vznikal mimo jiné s pomocí prezentace Maxe Jensena, článku Roba Hopkinse (http://permacultureprinciples.com/principles_business.php) a zdrojů uvedených zde v seznamu.

                                                            

Kde se dozvíte více:

BAHBOUH, R. Pohádka o ztracené krajině - Psychologie sebekoučování. Praha: Qed Group, 2010.

HOLMGREN, D. Permakultura. Principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti. Svojanov: PermaLot 2006.

PARMA, P. Umění koučovat. Praha: Alfa Publishing 2006.

PLOTKIN, B. Soulcraft. Síla duše: brána do mysterií přírody a psychiky. Praha: Maitrea 2011.

na stránkách Centra pro demokratické učení  www.cedu.cz

anebo při osobním setkání.

                                                                                                      

Jan Froněk

Živím se jako lektor a kouč, vyučuji na Filozofické fakultě UK, pracuji v Centru pro demokratické učení. Zajímám se o Transition movement a aplikaci PK principů na lidské systémy (neziskové organizace, firmy). jan@fronek.info

Jak citovat původní článek

FRONĚK, Jan. Permakultura  v mém pracovním životě (2. díl). Klíčová dírka. 2012,  č. 3, str. 12-13.