Vztah k přírodě? Jenže, co je "příroda"?

Jan Krajhanzl  |  11. 5. 2008  |  aktualizováno 2. 8. 2013  |  Všechny články  |  0 komentářů


Foto: © Alžběta Stančáková

Pokud je řeč o "vztahu k přírodě", co to znamená "příroda"? Není lepší mluvit o vztahu k prostředí nebo životnímu prostředí? Úvaha o  vymezení "přírody" v kontextu vztahu k přírodě.

Dělíme-li pojmy na ty problematické a neproblematické, patří jistě příroda k těm problematickým. Jiří Sádlo a kol. (2005, str. 39) píše: „Slyšíte-li slovo příroda, přirozenost, sahejte po pistoli. Nemusíte ji vždy použít, přece si tyto pojmy nevyškrtneme ze slovníku, ale buďte ve střehu.“

Nebudeme se však na tomto místě ptát: „Co je to příroda?“, a pokoušet se tak o filosofickou definici přírody. Bylo by to nejen naivní, neskonale troufalé a marné, ale také zbytečné. Není pro nás důležité, jak vymezit přírodu z hlediska univerza co nejpravdivěji, z hlediska lidské existence co nejsmysluplněji nebo z hlediska našeho pobývání na světě co nejužitečněji. Důležité pro nás je, co mívají lidé většinou na mysli, o vztahu k čemu mluví, povídají-li o svém vztahu k přírodě. Tedy nikoliv: co to je příroda z hlediska filosofie, důkladného a systematického promýšlení skutečnosti, ale: „Co to je příroda, ke které se lidé svou duševní činností vztahují?“

Začneme konstatováním, že pod slovem příroda si většina lidí z naší kultury představí stromy, lesy, louky, ptáky, zvířata. Je asi neoddiskutovatelné, že lidé některé jevy považují za součást přírody (např. prales, berušku, korálové útesy) a něco podle nich příroda součástí přírody není (hypermarket, kniha, sádrový trpaslík)[1]. Jak však určit z hlediska vztahu k přírodě hranice mezi přírodou a ne-přírodou?

 

Příroda jako prostor

Velmi často, snad i nejčastěji, bývá příroda v naší kultuře chápána prostorově, jako jeden z možných obsahů prostoru (vedle např. města či průmyslové zóny), jako jistý charakter území. Mezi lidmi se třeba často říká: „O víkendu jedu do přírody,“ „V přírodě si úžasně odpočinu.“, běžně se používá slovní spojení „přírodní prostředí“. Jako by pro nás některá místa byla přírodou a jiná nebyla. Ale lze vést prostorově hranici mezi přírodou a nepřírodou?

Zkusme to a řekněme si, že za přírodu budeme považovat vše, co nestvořil člověk[2]. Vzápětí však vyskočí neodbytné otázky: je možné považovat za přírodu pole? Městský park? Smrkovou monokulturu? Opuštěný lom? Torzo deset let zříceného stavení na kraji lesa? Všude najdeme rostliny a živočichy (ty člověk nestvořil), všechna ta území jsou vystavena většímu nebo menšímu lidskému vlivu. Je to příroda, nebo není? A pokud tato území budeme za přírodu považovat, proč rovnou nevnímat jako přírodu i naše příbytky, s květinami, domácími mazlíčky a hmyzími obyvateli?

Koneckonců, není v dnešním světě již vše ovlivněné člověkem? Není nesmyslné pokoušet se nakreslit hranice mezi přírodním prostředím a nepřírodním prostředím, když je člověk (jako každý živočišný druh) součástí přírody a svět, který nazýváme lidským, se stejně s tím vším kolem tak hluboce a nerozpojitelně prolíná? Není na čase si přiznat, že přírodu stejně vymezit neumíme, a přijmout, že vztah člověka k přírodě je vlastně vztahem k prostředí?

 

Příroda, prostředí, životní prostředí

V nejširším smyslu pojmu prostředí jím obvykle rozumíme okolí jedince, okolí kulturní, sociální a environmentální, ale také třeba ekonomické. Budeme-li mluvit o prostředí v užším slova smyslu, pak máme na mysli environmentální a materiální okolí života našeho jedince. Patří sem park s lavičkami, strom před domem i les s pasekou, tedy jevy, které hodně (ve městě žijících) lidí může za „přírodní“ či „přírodu“ označit. Tím však podobnost „přírody“ a „prostředí“ končí: jen stěží někdo (mimo filosofické nebo filosofující disputace) označí za přírodu takové jevy našeho prostředí jako je věčně ucpaná magistrála, hypermarket či panelové domy. Tyto jevy nejsou ani předmětem toho, čemu říkáme vztah k přírodě

Zkusme třeba někoho vyprávět o jeho vztahu k prostředí a jeho vztahu k přírodě. Na základě naší zkušenosti si troufáme očekávat, že se jeho vyprávění bude nejen vztahovat k odlišným souborům jevů, ale vztah k městskému prostředí se může od vztahu k přírodě dosti lišit i ve vnímání, cítění a jednání respondenta[3].

Ke stejným závěrům docházíme, zvažujeme-li použít místo „obtížně definovatelného“ pojmu „příroda“ pojem „životní prostředí“, zamyslíme-li se nad ním rozumíme mu (v souladu s jinými autory) jako „životnímu prostředí člověka“. Je zřejmé, že ne vše, co je součástí našeho životního prostředí, bychom nazvali součástí přírody – např. přelidnění, hluk, znečištěné ovzduší, moderní architektura, dopravní dostupnost aj.[4]

Z tohoto důvodu jsme přesvědčeni, že z hlediska v této společnosti rozšířených významů pojmů „prostředí“, „životní prostředí“ a „příroda“ se jedná o odlišné zkušenostní jevy, ke kterým se lidé také odlišně vztahují. S „prostředím“ ani „životním prostředím“ tedy jev přírody, předmět našeho vztahování, zaměnitelný není.

Pokusili jsme se, bez úspěchu, hledat kritérium pro prostorové odlišení přírody od ne-přírody, a žádné takové kritérium jsme nenašli. Přesto nelze opominout, že lidé někdy prostorově přírodu vymezují, a rozlišují tak mezi přírodou a ne-přírodou. Můžeme pak říci, že se lidé shodují ve svém hodnocení toho, co příroda je a co není?

Ne, mezi lidmi i v tom, co z prostorového hlediska za přírodu považují, existují rozdíly: někdo považuje za přírodu městský park, jiný monokulturní lesík a jiný jen ta nejchráněnější místa v naší republice. Přesto se všichni vztahují k jakémusi jevu, který je u naprosté většiny lidí podobný. To podle našeho názoru prozrazuje, že naše osobní prostorové vymezování přírody je projevem našeho osobního vztahu k přírodě, avšak není a nemůže být vyjádřením toho, k čemu se při našem vztahování k přírodě vztahujeme.

Jak však definovat z hlediska našeho vztahu k ní přírodu, není-li prostorově vymezitelná a lidé se v hodnocení „přírodnosti“ a „nepřírodnosti“ prostoru liší?

 

Příroda jako princip

Mnoho věcí, ke kterým se lidé vztahují, není přímo smyslově zakušitelných – jen se v nějaké podobě v zakoušených jevech vynořují. Většina lidí v naší kultuře se dokáže shodnout na tom, co je to např. svoboda, erotická láska nebo úcta.

Přesto lze předpokládat, že se neshodnou v tom, kdy se cítí dostatečně svobodní, zamilovaní nebo uctiví, případně kdo v jejich okolí je svobodný, „opravdu zamilovaný“ či naplněn „opravdovou“ úctou. Ač se tedy vztahují k jednomu jevu, liší se v tom, nakolik se jim tento jev v různých situacích vynořuje. Někdy se tyto situace liší typově[5], jindy však lze uvažovat o potřebné míře (síle) zastoupení těchto jevů v situaci, aby mohly být konkrétním jedincem vnímány a zakoušeny. Někomu např. k pocitu svobody stačí jedno odpoledne za měsíc bez rodiny na rybách, druhý kvůli pocitu svobody opouští ženu, děti a dům a odchází kamsi do neznáma vyvanout. Podobně s láskou, úctou.

Nedá se přímo říci, že by svoboda, láska nebo úcta byly kolem nás. Máme je spíše v sobě a v některých situacích se nám vynořují z pozadí světa. Podobně příroda. Jinak řečeno: pocit svobody, lásky, úcty nebo přírody si nosíme v sobě, ale přístupné nám jsou jen v některých okamžicích. V případě zakušení přírody někomu stačí balkón sídlištního bytu plný kytek, aby si užil ten pocit „být v přírodě“, jiní za „jejich“ přírodou létají přes půl světa do Papui – Nové Guineji nebo Venezuely, protože „u nás už žádná příroda není“.

To, že se však lidé při odlišnosti svých osobních (v naprosté většině případů spíše podvědomých nebo nevědomých) vymezení přírody přece jen vztahují k něčemu společnému dokazuje skutečnost, že např. tropický prales, sibiřskou tajgu nebo člověkem nedotčené korálové útesy bude za přírodní prostředí považovat drtivá většina lidí.

S představou jevu „přírody“, který se nám v závislosti na naší osobnosti, zkušenosti a prostředí vynořuje v různých jevech, koresponduje i skutečnost, že lidé se neliší jen tím, co za přírodu považují a co nikoliv, ale i tím, na jaké úrovni abstrakce přírodu vymezují. Lidé s vysokou schopností abstrakce budou mluvit spíše o „biosféře, životě, tkáni života, nelidském světě“ apod., další lidé o „ekosystémech, lesích, loukách,“ někdo třeba o „stromech, ptácích,“ ale třeba i „sýkorkách, lipách a jezevcích“.

Nosíme-li si však „přírodu“ v sobě, je na místě otázka: není vztah k přírodě přímo vztahem k části naší duše, k jakési „ne-kulturní části našeho já“, k  nevědomí?

S tímto názorem je možné se dnes setkat (Zemánek ed., 2003). Vzhledem k analogiím mezi přírodou (divočinou) a nevědomím (jakousi divočinou v nás) se skutečně nabízí dojem podobnosti mezi oběma jevy. S rovnítkem mezi vztahem přírodě a vztahem k nevědomí však souhlasit nemůžeme: hovořit by snad šlo o některých analogiích v chování jedince k přírodě kolem sebe a „přírodě v sobě“, avšak přesto oba vztahy mají své osobité projevy a svou nezaměnitelnou tematizaci: zatímco otázka nevědomí je otázkou integrace nevědomých obsahů do vědomí a v případě jejich neúspěchu pocitů ohrožení a obranných mechanismů, vztah k přírodě zahrnuje taková témata jako přijetí osobní odpovědnosti za poškozování přírody, vědomí souvislostí, percepci ekologických rizik, schopnosti a dovednosti pro přežití v přírodě apod., tedy jevy k jevům vztahu k nevědomí možná v některých aspektech analogické, ale přesto ne totožné.

Zkoumání souvislostí mezi vztahem k nevědomí a vztahem k přírodě považujeme jistě za zajímavé téma, perspektivní obzvláště pokud by přineslo zprávu o odvoditelnosti jednoho vztahu od druhého. Není-li takové poznání v současné době ověřeno, vztah člověka k přírodě se vztahem člověka k nevědomí nepovažujeme za účelné ztotožňovat.

Vztah k přírodě je tak vztahem k jevům, ve kterých se nám jev přírody vynořuje. Co o tomto jevu přírody můžeme říci? Co je předobrazem přírody, se kterou se přímo smyslově setkáváme?

Odvažujeme si říci toto: vztah k přírodě je vztahem k jevům, ve kterých se nám vynořuje jev mimolidského světa, tedy světa vyjma lidí, lidmi nestvořeným a neovlivněným. Vztah k přírodě není volně zaměnitelný se vztahem k prostředí, životnímu prostředí ani nevědomí.

Věříme, že toto vymezení přírody pokrývá na jednu stranu rozmanitost jevů, ve kterých je příroda lidmi zakoušena, a zároveň odkazuje k jevu, který je společným znakem těchto jevů.

 


[1] V tom se liší od celé řady filosofů, kteří se (tak trochu provokativně) ptají: Jaký je rozdíl mezi vlaštovčími hnízdy, které za přírodu považujeme, a pražským sídlištěm, které je dílem člověka, který je stejně jako vlaštovka živočišným druhem, součástí přírody? Přirozeně si odpovídají, že rozdíl v tom žádný není, a my s nimi nemůžeme (z filosofického hlediska) jinak než souhlasit: ano, z tohoto úhlu pohledu je vše včetně jaderné elektrárny Temelín čiročirou přírodou. Většina lidí se na svět však dívá jinak, a svět také jinak vnímá a prožívá, a v důsledku toho jinak jedná. Neznám třeba nikoho, kdo by si o víkendu jel odpočinout do stínu „přírodních“ temelínských věží.

[2] Např. na přebalu knihy „Divočina – příroda, duše, jazyk“ (Zemánek ed., 2003) se píše: „příroda, tj. lidmi nestvořený svět“.

[3] Je bezesporu zajímavé sledovat vztah jedince k  prostředí – avšak z hlediska většiny jedinců naší společnosti se jedná o jiné téma než o téma vztahu k přírodě. Obsahuje např. postoj k historickým památkám, osobní estetické preference ve sféře stavebních stylů a představy o využití prostoru, adaptaci jedince na přelidnění, postoj k technice aj. To vše jsou témata, která obvykle do tématu vztahu k přírodě nespadají...

[4] Snad proto, že mnohdy platí, že co je zdravé pro člověka, je zdravé i pro přírodu, bývají synonymně používány pojmy „ochrana životního prostředí“ a „ochrana přírody“. To, že se někdo snaží třídit odpady, jezdit co nejméně autem, nekupovat tropické ovoce je jistě příspěvkem ke kvalitě našeho životního prostředí (prostředí lidí v tom nejširším slova smyslu) a stejně tak projevem šetrnosti k přírodě. Natolik, nakolik je spojená kvalita našeho životního prostředí a zdraví přírody, je spojení „ochrana přírody“ a „ochrana životního prostředí“ skutečně synonymní. Mnohé projekty „ochrany životního prostředí ve městech“ však ukazují, že taková ochrana může probíhat i na úkor přírody, že v pozadí obou ochran leží jiný zájem: o zdravé prostředí pro lidi nebo zájem o zdravou přírodu (nehledě na lidi, např. pro ni samu). Proto je mezi oběma ochranami rozdíl, ačkoliv mnohdy jdou ruku v ruce, stejně jako je rozdíl (z hlediska našeho pohledu na svět) mezi životním prostředím a přírodou.

[5] Tzn. projevují se v nich ještě jiné jevy, které má jedinec spojené s daným jevem – např. zvláště svobodný se někdo může cítit, když se žene na své motorce krajinou; a vůbec celý jev svobody může mít tento člověk spojený s jevem rychlosti.




Jak citovat tento článek

KRAJHANZL, Jan. Vztah k přírodě? Jenže, co je "příroda"?. Český portál ekopsychologie [online] 26. 10. 2020. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/vsechny-clanky/vztah-k-prirode-co-je-priroda/






Víte, jak omezený vliv mají informace o globálních změnách klimatu na postoje?

Coleman (2010) popisuje zajímavou studii, která zjišťovala, jak výše dosaženého vzdělání u členů obou největších politických stran v USA ovlivňuje jejich přesvědčení o globálních klimatických změnách. Výsledky přinesly pozoruhodná zjištění: zatímco v případě demokratů rostla s vyšším vzděláním také starost z globálních klimatických změn, u republikánů rostl s dosaženým vzděláním klimaskepticismus.

Trefně to ilustruje skutečnost, která je v psychologii dobře známá - že totiž lidé dokáží být vůči objektivním informacím často poměrně "imunní" (Futerra, 2010; O’Neill & Nicholson-Cole, 2009; Randall, 2009; Lertzman, 2008).

Více najdete v publikaci Jana Krajhanzla.

archiv >