Terapie pro umírající planetu

Eva Literáková  |  13. 7. 2008  |  aktualizováno 2. 8. 2013  |  Všechny články  |  0 komentářů


Foto: © Alžběta Stančáková

Terrance O’Connor se ve své kapitole knihy "Ecopsychology: Restoring the Earth, Healing the Mind" zamýšlí nad smyslem terapie a zodpovědností terapeuta v současném světě. Psychologové pomáhají lidem adaptovat se v destruktivní společnosti, radí rodičům jak vychovávat děti, pomáhají nešťastným párům k rozvodu, anebo šťastným párům k prohloubení vztahů. Současně však probíhá daleko rozsáhlejší globální krize, pohroma daleko horší, než Hitler, Stalin nebo Rudí Khmérové. Vzduch ve městech páchne a je téměř nedýchatelný, ekosystém oceánů se rozpadá, stovky živočišných druhů navždy mizí z povrchu Země... Přinášíme shrnutí jeho úvah.

„Před několika lety jsem přednášel skupině rozvedených lidí ‚Zralý a zdravý intimní vztah‘. Během hovoru se jedna žena zeptala: ‚Minulý týden nám jeden přednášející říkal, že někteří lidé jsou spokojeni ve velmi limitovaných vztazích. Proč bychom tedy měli chtít vyzrálé vztahy? Proč bychom se tím měli vůbec zabývat?‘ Ta otázka mě vykolejila. ‚Nevím‘, odpověděl jsem. ‚Myslel jsem si, že výhody mluví samy za sebe. Zřejmě má ovšem každý vlastní volbu.‘

Pokračoval jsem v prezentaci, ovšem ta otázka mi stále vrtala hlavou, až jsem se nakonec přestal soustředit. ‚Potřebuji se teď zastavit a vrátit se zpět k otázce, na kterou jsem byl tázán,‘ řekl jsem. ‚Dovolte mi říci něco o tom, v jakém stavu se nacházíme. Nacházíme se ve stavu ozonové díry velikosti Spojených států. Nacházíme se ve stavu, kdy někteří vědci předpokládají, že v půlce příštího století globální oteplování způsobí, že většina přímořských velkoměst Spojených států bude pod hladinou moře a obilný pás se stane pustinou. Nacházíme se v situaci, kdy kysele deště, kromě toho, že ničí jezera a lesy jsou dnes považovány za hlavní příčinu rakoviny plic, hned po kouření. Nacházíme se v situaci, kdy třicet pět tisíc lidí denně umírá kvůli vyhladovění. Také je denně vyhubeno dva i více přírodních druhů ne díky přírodnímu výběru, ale kvůli odlesňování a znečišťování. Je odhadováno, že okolo roku 2000 počet vzroste na sto druhů denně, tedy masové vymírání. Co vám to říká? Mě to říká, že se nacházíme ve stavu, kdy naše planeta umírá! Planeta umírá, protože my jsme spokojeni s našimi omezenými vztahy, ve kterých tolerujeme kontrolu, popírání a zneužívání. Nacházíme se ve stavu, kdy máme tyto bezvýznamné vztahy mezi sebou, mezi národy i sami k sobě a přírodnímu světu. Toto je starost o naše přežití a o přežití většiny života na této planetě.‘“

Poté stál Terrance O’Connor tiše tváří v tvář šokovanému publiku. Pokoušel se pokračovat ve své prezentaci, když se najednou zvedl muž ze zadní řady a rozpovídal se o ničení deštných pralesů. Najednou se změnila atmosféra v místnosti, každý člověk se začal zabývat vlastní samotou. Lidé začali nahlížet své osobní zájmy z globální perspektivy a pochopili, že stejné vzory kontroly, popírání a projekce, které ničí intimní vztahy ohrožují i svět. Pokud chceme změnit tyto návyky, musíme změnit nejen vlastní společenské životy, ale i vztahy k planetě.

Viktor Frankl ve své knize Neslyšný pláč smyslu (The Unheard Cry of Meaning) vychází z vlastní zkušenosti z koncentračních táborů. Říká, že vůle ke smyslu má zachraňující hodnotu; že ti, kteří měli největší pravděpodobnost, že přežijí, se orientovali na něco mimo ně, na naplnění smyslu, existence byla závislá na sebepřesahování. Tak je tomu i dnes. Pokud chceme čelit environmentální krizi, je nutný přesah vztahu mezi lidmi a planetou.

Učinili jsme obrovský skok, když jsme rozšířili svůj pohled na problémy jedince zahrnutím rodiny. Možná právě nadešel čas k dalšímu skoku – k překročení hranice jednotlivých rodin pro dosažení celého lidstva jako rodiny.

Většinu z těch pětatřiceti tisíc lidí, kteří každodenně umírají vyhladověním tvoří děti. Z globálního hlediska: čí děti to jsou? Pokud jsme my, lidstvo, jako rodina, jsou to naše děti. Tyto děti neumírají kvůli tomu, že by byl nedostatek jídla, ale kvůli tomu, že my jsme dysfunkční rodina. Podívejme se na sebe - na jedné straně bychom rádi kontrolovali všechno a na druhé nehneme ani prstem.

Na svých přednáškách si Terrance O’Connor začal daleko více všímat reakcí některých lidí. Stále velmi často používají obranné mechanismy: nechtějí o tom ani slyšet, nejsou za to zodpovědní, nebo celou situaci naprosto popírají. Objevují se však i takoví, a to častěji, kteří připustí alespoň malý pocit viny za to, že nic nedělají, což přináší naději. Neboť to, že nic neuděláte a cítíte se za to vinni, zvyšuje pravděpodobnost, že něco uděláte.

Před několika lety autor strávil nějakou dobu v čisté přírodě, daleko od civilizace, pouze s knihami. Trávil dny pozorováním zvířat a posloucháním hlasů přírody. Když četl o stavu planety, občas plakal, občas se přímo rozzuřil. Pak se rozhlédl kolem sebe a miloval to bohatství života kolem tak vroucně, že se až zdálo, že mu srdce pukne.

„Pokud toto není moje planeta, čí je? Pokud to není moje rodina, čí je? Když to není moje zodpovědnost, čí? Jsem obojím, obětí i tím, kdo obětuje. Jsem příčinou i lékem. Uvědomuji si pravdu Krishnamurtiho slov: ‚Ty jsi světem a tento svět je v plamenech‘.“

Začíná svítat na lepší časy. Je nezbytné, aby začalo uvolňování vztahů mezi Východem a Západem, abychom mohli zachránit svět. Pokud budou tyto státy pokračovat v budování vzájemné důvěry, může dojít k uvolnění obrovské množství energie ve formě peněz, přírodních zdrojů, technologií, inteligence a akcí, které by mohly pomoci všeobecnému uzdravení.

Klienti, kteří bojují se smyslem svého života, často trpí obsesivní isolací od veškerého života okolo nich. Chtějí dosáhnout cíle, například manželství, aniž by si nejdříve vytvořili vztah se sebou samými a společností. „Uchopení globální krize nám nabízí obojí, hlubší porozumění stavu lidstva a motivace ke zbourání psychologických bariér, které nám dovolují tolerovat hladovějící děti a sužující oceány.“ 

Neříkám, že máme zavrhnout naše terapeutické metody, jen bychom je měli užívat s globálním vědomím velmi rychle se měnící planety. V tomto smyslu je rozdíl mezi terapeutem a klientem pouze rozdílem role, oba jsme stejně zodpovědní za stav planety a jsme jí stejně ovlivnění. 

„Není divné, že my, předpokládaní odborníci a lékaři lidských vztahů věnujeme pouze mizivou pozornost našemu výjimečně nezdravému vztahu k planetě jako celku, vztahu, který nám nakonec kompletně pohřbí vlastní práci?

Musíme se stát částí řešení spíše než částí problému. Jaká je zodpovědnost terapeuta za umírající planetu?

Lékaři, uzdrav sám sebe.“




Jak citovat tento článek

LITERÁKOVÁ, Eva. Terapie pro umírající planetu. Český portál ekopsychologie [online] 10. 12. 2019. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/vsechny-clanky/terapie-pro-umirajici-planetu/






Víte, proč má Český portál ekopsychologie ve svém logu zeleného muže?

Protože se v něm stejně jako v ekopsychologii prolíná to lidské a přírodní. Jedním z klíčových témat ekopsychologie je kontakt s přírodním světem a zelený muž ztělesňuje jak přírodní svět, tak důležitost našeho spojení s ním. Možná jste si všimli, že z úst zeleného muže vyrůstají zelené výhonky – a jedna z našich hlavních otázek přitom zní, jak s veřejností mluvit o přírodě a životním prostředí. A konečně, příroda kolem nás i v nás si zaslouží vnímavost a respekt, a my se budeme na našich stránkách opakovaně vracet k tématu, proč lidé (ne)chrání životní prostředí.

Zelený muž je nicméně symbol zahalený tajemstvím a je mnoho způsobů, jak ho interpretovat. Pokud se o zelených mužích chcete dozvědět víc, doporučujeme českou Wikipedii, povedenou bakalářskou práci Anny Němcové nebo ukázku z knihy "Cestami zelených mužů".

Logo Zeleného mužu pro nás vytvořila grafička Jana Kudrnová, kterou nám doporučili ze Sedmé generace.

archiv >