Recenze knihy "Environmentální výchova pro ZŠ a SŠ: Tři kroky k aktivnímu vyučování environmentální výchovy"

Jan Činčera  |  8. 1. 2014  |  Všechny články  |  0 komentářů


Foto: Portál

Loňský rok přinesl učitelům na základních a středních školách cennou metodickou publikaci, kterou ve spolupráci se Sdružením TEREZA vydalo nakladatelství Portál. Editorkami textu, skládajícího se z úvodní metodické části a sedmnácti modelových programů environmentální výchovy, jsou Petra Šebešová a Petra Šimonová.

V první části kniha shrnuje cíle a výstupy environmentální výchovy a zásady plánování vyučovací hodiny s použitím modelu E-U-R. Publikace vychází z cílů environmentální výchovy vymezených v roce 2011 pracovní skupinou na Ministerstvu životního prostředí a z doporučených očekávaných výstupů průřezového tématu environmentální výchovy, vydaných v roce 2011 Výzkumným ústavem pedagogickým. Přestože můj pohled jako spoluautora obou dokumentů nemůže být nezaujatý, domnívám se, že je to šťastná volba. Cíle jednotlivých hodin jsou díky tomu jasně provázány s diskursem environmentální výchovy a neutíkají k výuce typu „cokoliv o přírodě“, jak tomu někdy bohužel bývá.

Oceňuji také stručné, přehledné a srozumitelné zpracování zásad pro přípravu vyučovacích hodin, vycházejících z principu „od cílů k prostředkům“. Zde je současně patrné první omezení publikace: prezentované zásady se hodí především na krátké programy, ve kterých hlavní roli při sestavení cílů i obsahu hraje učitel. Stranou tedy zůstávají zejména emancipačně orientované programy, ve kterých jsou cíle a obsah (spolu-) definovány samotnými žáky, ale i pobytové programy (ve školním prostředí by mohlo například jít o školy v přírodě), ve kterých je vhodné brát v potaz další programové roviny, jako např. skupinovou dynamiku ve třídě.

Obdobné hodnocení se týká i části, která prezentuje třífázový model učení E-U-R. Domnívám se, že uvedený popis je velmi srozumitelný a méně zkušeným učitelům může výrazně pomoci naplánovat hodinu. Publikace na druhou stranu pomíjí jiné modely učení, které mohou být v závislosti na kontextu a cílech vhodnější.

S výjimkou dvou posledních programů, které vycházejí ze zkušenosti autorek s programy Ekoškola a GLOBE publikace prezentuje krátké, 1-2 vyučovací hodiny dlouhé programy vycházející z modelu E-U-R. Takový přístup má své nezanedbatelné výhody. Díky omezené délce jsou prezentované programy dobře zařaditelné do školní výuky. Přestože model E-U-R klade ve srovnání s tradiční výukou větší důraz na práci žáků, je to přece jen učitel, kdo lekce reálně řídí (formuluje cíle, klade vstupní otázky, dodává materiály), což může opět usnadnit přijetí lekcí v českém, tradičně logocentricky orientovaném školství. V jednotlivých fázích modelu je použita řada aktivizujících metod. Lze proto očekávat, že výuka prezentovaných programů bude dobře přijata i žáky a že je lekce budou bavit.

Nevýhody a rizika zvoleného přístupu jsou méně zjevné. Omezený čas a učitelem řízený proces vede v zásadě ke dvěma nebezpečím. Prvním je riziko manipulace. Protože v jedné či dvou vyučovacích hodinách nemohou mít žáci čas na to, aby samostatně vyhledali dokumenty o zvoleném tématu, jsou jim texty poskytnuty učebnicí. Při výběru textů je ale obtížné zajistit vyváženost a autorům se to ne vždy daří. Nevyváženost se objevuje jak v jazykových nuancích (např. „svaz ekologických zemědělců“ x „velkochovatelská lobby“ ve Farmě zvířat) či v poměru textů reprezentujících zástupce jednotlivých názorových stran (např. Horko v Česku). Současně je třeba ocenit, že se autoři o zastoupení více názorových stran pokusili a prezentované lekce díky tomu nejsou aktivistické, jen někdy méně vyvážené. V kontextu domácích metodických publikací environmentální výchovy, které velmi často alternativní pohledy neuvádějí vůbec, představuje taková snaha značný pokrok.

Druhým nebezpečím je vyvolání beznaděje. Třífázový model konfrontuje žákovské prekoncepty s alternativními koncepty, vyvolaná kognitivní nerovnováha pak může vést k přijetí nového konceptu. Model proto může účinně rozvíjet porozumění žáků, z části ovlivňovat jejich postoje a rozvíjet určité kognitivní dovednosti (zejména práci s textem). Model ale podle mého názoru není příliš vhodný tehdy, pokud ohnisko programu leží v rovině vztahu, emocí a hodnot, tj. například v rozvíjení environmentální senzitivity žáků. Model dále neposkytuje dostatečnou oporu pro projektovou výuku, která je nezbytná k tomu, aby žáci věřili ve své schopnosti pozitivně ovlivňovat své okolí a dosáhnout v něm reálné a viditelné změny. Hrozí proto, že žáci se sice společně pobaví např. o problému zemědělského velkochovu, změnách klimatu či znečišťování vody, nebudou ale vybaveni kompetencemi k tomu, aby ve svém životě s uvedenými problémy něco dělali.

Uvedený komentář současně neznamená, že uvedené lekce jsou špatné. Domnívám se jen, že samy o sobě nejsou dostačující. Mohou dobře fungovat jako otevření projektu nebo jako součást většího integrovaného celku. Mohou mít svoje místo v dobře zpracovaném ročním plánu environmentální výchovy.  Učitelé by ale neměli environmentální výchovu zakládat pouze na neprovázaných krátkých lekcích, práci v učebně a jednom metodickém přístupu. To nakonec autoři sami reflektují zařazením dvou návrhů školního projektu.

Tři kroky k aktivnímu vyučování představují podle mého názoru důležitou metodickou příručku environmentální výchovy, možná jednu z nejlepších, které jsou v současné době na knižním trhu. I přes uvedené připomínky lze říct, že publikace reprezentuje důležitý posun, kterým environmentální výchova u nás v současné době prochází. Je možné, že v některých věcech zůstala na polovině cesty a že pro zvýšení kvality environmentální výchovy je zapotřebí udělat ještě kroky čtvrtý, pátý a šestý. Je ale také možné, že je to právě „realističnost“ zvoleného přístupu, který bude učitele environmentální výchovy motivovat na takovou cestu vykročit.  

Šebešová, P., &  Šimonová, P. 2013. Environmentální výchova pro ZŠ a SŠ. Tři kroky k aktivnímu vyučování. Praha: Portál.




Jak citovat tento článek

ČINČERA, Jan. Recenze knihy "Environmentální výchova pro ZŠ a SŠ: Tři kroky k aktivnímu vyučování environmentální výchovy". Český portál ekopsychologie [online] 5. 12. 2016. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/vsechny-clanky/recenze-knihy-tri-kroky/






Víte, jak omezený vliv mají informace o globálních změnách klimatu na postoje?

Coleman (2010) popisuje zajímavou studii, která zjišťovala, jak výše dosaženého vzdělání u členů obou největších politických stran v USA ovlivňuje jejich přesvědčení o globálních klimatických změnách. Výsledky přinesly pozoruhodná zjištění: zatímco v případě demokratů rostla s vyšším vzděláním také starost z globálních klimatických změn, u republikánů rostl s dosaženým vzděláním klimaskepticismus.

Trefně to ilustruje skutečnost, která je v psychologii dobře známá - že totiž lidé dokáží být vůči objektivním informacím často poměrně "imunní" (Futerra, 2010; O’Neill & Nicholson-Cole, 2009; Randall, 2009; Lertzman, 2008).

Více najdete v publikaci Jana Krajhanzla.

archiv >