Recenze knihy "Environmentální výchova v mateřské škole"

Foto: Portál

Víte, jaká odborná publikace byla v loňském roce nejprodávanější knihou nakladatelství Portál? "Environmentální výchova v mateřské škole" od Elišky Leblové! Je to mimořádný úspěch. Pokud knížku zatím neznáte, přinášíme recenzi od Terezy Valkounové, ředitelky Asociace lesních mateřských škol.

Publikace představuje především sborník námětů k činnostem s dětmi předškolního věku. Náměty jsou rozčleněny podle čtyř ročních období. Pedagogové mateřských škol zde naleznou inspiraci v podobě básniček, her, podnětů k pozorování, výtvarným a pohybovým činnostem. Některé náměty jsou doplněny o faktické informace z biologie a ekologie, např. proč kopřiva pálí nebo co jsou doupné stromy. V úvodu každého ročního období je jeho charakteristika shrnující pestrost přírody a také kulturních tradic. Tradice mají v knize i svou samostatnou kapitolu v závěru („Svátky jako mimořádné příležitosti k setkání s tradicemi“). Zde se nabízí otázka, zda se ještě pohybujeme na poli environmentální výchovy.

Na publikaci je nejcennější její konkrétnost – vlastnost, kterou velmi ocení pedagogové hledající náměty pro každodenní praxi. Autorka často odkazuje na další zdroje informací (např. internetový odkaz, jak si vyrobit houseník nebo kde nalezneme seznam studánek v ČR). Je zřejmé, že environmentální výchově v mateřské škole věnovala mnoho času. Pedagog, který je zběhlý ve formulování vzdělávacích cílů a pečlivě vybírá aktivity na míru dětem a výchovně vzdělávacímu prostředí, nalezne v knize ingredience k okamžitému použití. Pokud by však slepě následoval navržené činnosti tak, jak jsou v knize představeny, hrozilo by, že na konci školního roku nebude moci s jistotou říci, co je výsledkem jeho snažení. Námětům chybí zasazení do oborových východisek environmentální výchovy.

Oborové základy předškolní environmentální výchovy se snaží představit úvodní kapitola „Odpovědi na otázky, které vás možná napadnou.“ Autorka nejprve definuje základní pojmy. Čtenáře neorientující se v této problematice může zmást významové oddělení pojmů ekologická a environmentální výchova, které jsou obvykleji považovány za synonyma. Definice pojmu „výchova k udržitelnému rozvoji“ jako „odmítnutí konzumu a přijetí zdravého životního stylu“ také příliš neodpovídá převažujícímu diskurzu. Další podkapitoly věnované cílům a metodám environmentální vychovy představují problematické místo celé publikace. Autorka hovoří o „správné představě o úloze člověka v systému přírody“ a o šanci dětí vytvořit si „správný nekonzumní postoj k přírodě.“ Těžko soudit, kdo je arbitrem pro tuto správnost. Pedagog bez reflexe těchto zkratek pak může v pod rouškou environmentální výchovy moralizovat a tvořit tak bariéru k vnitřní motivaci pro ochranu životního prostředí.

Cenná je kapitola věnovaná propojení Rámcového vzdělávacího programu (RVP) s environmentální výchovou. Zde se opět projevuje hluboká praxe autorky, když přímo uvádí, jaké typy aktivit environmentální výchovy si lze v obecných doporučeních RVP představit.

Do své knihy zařadila i kapitolu věnovanou psychologickým východiskům pro environmentální výchovu v tomto věku. Přes veškeré kouzlo, které přímý kontakt dětí s přírodními prvky má, zde mohla autorka upozornit na riziko úzkosti a strachu, který některé děti mohou zažívat a pedagogové by je neměli podcenit. Důležité je připomenutí, že dítě se učí nápodobou. Tím sděluje zásadní prvek předškolní environmentální výchovy – přistupovat k životnímu prostředí tak, jak očekáváme od dětí.

Knihu zdobí fotografie, která zdá se symbolizuje předškolní environmentální výchovu – dítě dívající se do očí žábě na dlani. Autorka v ní představuje celou řadu nových neotřelých námětů pro environmentální výchovu. Proto by ji mohli uvítat a ocenit zejména čtenáři, kteří hledají další inspiraci v oboru, který jim není neznámý.