Předmluva k českému vydání knihy "Psychologie environmentálních problémů"

Jan Krajhanzl, Bedřich Moldan  |  17. 1. 2010  |  aktualizováno 2. 8. 2013  |  Všechny články  |  0 komentářů


Foto: Portál

V momentě, kdy přichází na české knižní pulty vůbec první ekopsychologická monografie (Winter, Koger: Psychologie environmentálních problémů, Praha: Portál, 2009) se lze ohlédnout a podívat se, proč už několik let viselo vydání knihy o psychologii aplikované na problematiku environmentálních problémů ve vzduchu.

Především je potřeba připomenout, že spojení psychologie s problematikou ochrany životního prostředí má v zahraniční vědě více než třicetiletou tradici. V souvislosti s rozvojem ekologického hnutí a jeho intelektuálního podhoubí se v rámci environmentální psychologie, soustředěné tehdy především na vliv fyzického prostředí na člověka, profiloval směr výzkumu zaměřený na téma environmentálních postojů a chování. Probíhající ropná krize 70. let podnítila výzkumy účinnosti strategií podpory úsporného chování veřejnosti, například v oblastech dopravy, domácí spotřeby energie či odpadů.

Psychologie zaměřená na prožívání a chování spojené s přírodou a životním prostředím si klade otázky, které zejména čtenářům zabývajícím se chováním lidí k životnímu prostředí nebudou neznámé: Odkud se bere a z čeho vzniká lidský vztah k přírodě? Chovají se lidé k životnímu prostředí „iracionálně“? Proč někdo chrání životní prostředí, jiný ne? Čím je možné veřejnost účinně motivovat k environmentálně-šetrnému chování? Co pro lidi znamená kontakt s divokou přírodou? Jak řešit konflikty v ochraně životního prostředí? Přichází dojem povědomého, vyslovováno je něco, o čem občas přemýšlíme, s čím si lámeme hlavu, hledáme odpovědi.

Odborná a výzkumná nika takových otázek byla v České republice ještě donedávna poměrně pustá, osídlená spíše laickými mýty a živená přes-hraničními příspěvky ostatních společensko-vědních disciplín. Podobně jako nestačí „turistická“ znalost lesa pro lokální management ekosystému, také pro porozumění lidskému chování vůči přírodě je potřeba víc než běžná znalost lidské psychiky. Aktivity environmentální výchovy a osvětových kampaní se informováním o environmentálních hrozbách a morálními apely občas dotýkají citlivých míst lidské duše, a tak nejen šetrnost a odpovědnost k životnímu prostředí, ale také šetrnost a odpovědnost k lidem radí rozvíjet své porozumění lidské psychice nad rámec lidově-psychologických představ a konstruktů.

Kvalita odborných odpovědí ovlivňuje jak míru pochopení lidskému prožívání v době, která čelí environmentálním problémům, tak praktickou efektivitu environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty. Psychologie jako věda o lidském prožívání a chování poskytuje teoreticky i empiricky ověřovaný poznatkový aparát a výzkumné metody, které umožňují porozumět lépe lidské motivaci a vlastnostem, které hrají v chování k životnímu prostředí významnou roli.

Psychologie aplikovaná na problematiku životního prostředí vstupuje na interdisciplinární pole, jak předznamenal už Josef Vavroušek: „Já jsem záměrně šel tam, kde problémy životního prostředí a lidstva je možné spojovat, zejména v sociální oblasti. To není otázka přírodovědná. Přírodní věda nám poskytuje základní informace o tom, jak funguje příroda; technika umožňuje hledat technická řešení; ale klíč k tomu je v sociálních vědách, počínaje filosofií přes psychologii, sociologii.“ Pokud srovnáme českou psychologii s více než třicetiletým výzkumem v zahraničí, pokud se poohlédneme také přes oborové hranice k českým sociologům, ekonomům a filosofům, nelze než konstatovat, že čeští psychologové dlouhou dobu v environmentální problematice chyběli a probouzet se začínají až v posledních letech. Psychologie přitom předpoklady pro vstup na pole interdisciplinárního výzkumu prokázala v celé řadě svých aplikovaných disciplín, jako v případě pedagogické psychologie, ekonomické psychologie, psychologie náboženství a dalších. Je zde však známé riziko přeshraničních aktivit: při propojování humanitní vědy a environmentální problematiky, v tomto případě také vnitřního (psychického) a vnějšího (ekologického) světa, hrozí „ostřelování“ z obou stran.

Vydání knihy se dalo tedy očekávat, nasvědčovalo mu etablování psychologie environmentálních problémů v zahraničí, „pole neorané“ v českých zemích i zapojení ostatních společensko-vědních disciplín do environmentálních studií. Šlo o to, jaká kniha bude vydána, jakou doporučit českým nakladatelstvím k překladu jako první.

V komunitě českých ekopsychologů proběhla debata na toto téma na jaře roku 2007. Uvažovali, jaké vlastnosti má ideálně mít kniha, která čtenářům představí obor, jenž se v České republice pozvolna etabluje během posledních let.

Po prostudování přibližně deseti zahraničních publikací byla zvolena Psychologie environmentálních problémů Debory DuNann Winter a Susan Koger. Má několik předností. Je aktuální a poskytuje průřezový přehled psychologických poznatků aplikovaných na problematiku environmentálních problémů. Činí tak s neobyčejnou systematičností: kapitolu po kapitole je představen přínos základních psychologických směrů, jednoho po druhém: tedy psychoanalýzy, sociální psychologie, kognitivní psychologie, behaviorismu, gestaltu, fyziologické psychologie a transpersonální psychologie. A kniha je přitom psána srozumitelně - autorky, snad díky své zkušenosti vysokoškolských pedagožek, citlivě dbají na didaktickou stránku celé publikace. Čtenářům-nepsychologům v úvodu každé kapitoly výstižně a přehledně vysvětlují základní východiska a poznatky jednotlivých psychologických směrů. Uváděno je také mnoho příkladů z environmentální praxe, text doplňuje řada grafů či schémat. Přístupnosti knihy pomáhají zvýrazněné klíčové termíny, předmětový rejstřík či závěrečná shrnutí kapitol. Psychologii environmentálních problémů si lze představit díky odborné erudovanosti ve vědecké knihovně, díky srozumitelnosti jako učebnici pro studenty humanitních i přírodovědných oborů, díky originalitě a příkladům ze života dokonce jako víkendovou četbu.

Pro české prostředí je přitom kniha nezvykle angažovaná. Zatímco mezi českou odbornou veřejností převládá spíše rezervovanost až skepticismus vůči aktivismu a environmentálně-šetrným domácnostem, autorky doplňují odborné pasáže osobními „historkami“: otevřeně popisují své environmentální obavy, dilemata a prozření, neváhají ani povzbudit čtenáře k osobnímu nasazení při řešení environmentálních problémů. Projevované ekologické zapálení obou autorek může snad v některých čtenářích vyvolat sympatie či úsměv, nicméně v českém prostředí pravděpodobněji vzbudí rozpaky, nedůvěru, nevoli či dokonce pobouření nad vpisováním osobních poznámek do ryze odborného textu. Otevřeně aktivistické výpovědi autorek přitom mohou být pro českého čtenáře více než jen nepříjemně rušivým elementem: naznačují, v čem se interkulturně různí environmentální mainstream akademické sféry Spojených států od českého, jak odlišné jsou intelektuální diskurzy a publikační zvyklosti obou zemí. Americký sklon k patosu a osobnímu angažování se meziřádky nastavuje zrcadlo domácímu prostředí: české kritičnosti, rezervovanosti vůči aktivismu a spíše neosobnímu tónu českých odborných sdělení.

Český překlad knihy vychází pět let po vydání amerického originálu (2004). Během té doby se mění nejen zájem veřejnosti, médií a politiků o environmentální a klimatické změny, ale vyvíjí se také environmentální aplikace psychologie. Podstatnou změnou je především nové oborové ukotvení: po třech desítkách let iniciativ k založení nové disciplíny (environmentální psychologie udržitelného rozvoje, Roszakova ekopsychologie, Winterové ekologická psychologie, Metznerova zelená psychologie), které se nedočkaly zásadní podpory mezi odbornou veřejností, se v prvních letech nového století zformovala široce sdílená oborová platforma conservation psychology („ochranářská psychologie“). Obor vymezil své hranice, výzkumné oblasti a metody, vytvořil sociální sítě a v současné době sdružuje většinu klíčových expertů problematiky (www.conservationpsychology.org).

V České republice se pro platformu conservation psychology běžně užívá termín ekopsychologie, neboť je srozumitelnější, se širším tematickým záběrem a bez „ochranářských“ konotací. Realizují se empirické výzkumy a publikováno bylo několik přehledových studií. Ekopsychologie je vyučována na několika univerzitách a povzbudivě se také etabluje odborná spolupráce s aktéry environmentální praxe. Průběžné informace o dění v oboru přináší Český portál ekopsychologie www.vztahkprirode.cz.

Psychologie environmentálních problémů si své čtenáře bude umět najít. Je odborně fundovaným a přitom mezioborově přístupným úvodem do ekopsychologické problematiky. Předkládá podněty, které otevírají novou perspektivu českých environmentálních studií a dává přitom nahlédnout za oborové obzory psychologům i environmentalistům. Je užitečnou pomůckou pro výuku na environmentálních i psychologických katedrách, inspirací pro environmentálně-výchovnou, vzdělávací a osvětovou praxi. Umí zároveň oslovit nejen odborníky, ale i poučenou čtenářskou veřejnost a zaujme snad každého, koho zajímá současná doba, její trendy, problémy a debata o možných řešení.

Při tom všem platí, že každé poznání je prozatímní a podat souhrn poznatků živě se vyvíjejícího oboru v jedné knize není možné. Význam knihy proto vidíme také v otevření problematiky a uvedení oboru, který se až dosud nemohl opřít o žádnou českou publikaci. Ačkoli se tedy chce říci nad výtiskem první ekopsychologické monografie: „No konečně“, je to naopak – „Psychologie environmentálních problémů“ je svého druhu začátkem...  




Jak citovat tento článek

KRAJHANZL, Jan, MOLDAN, Bedřich. Předmluva k českému vydání knihy "Psychologie environmentálních problémů". Český portál ekopsychologie [online] 17. 7. 2019. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/vsechny-clanky/predmluva-k-ceskemu-vydani/






Víte, že informace mohou změnit chování lidí k životnímu prostředí jen málokdy?

Zahraniční studie od 80. let průběžně dokazují, že samotné znalosti mají jen minimální vliv na postoje, a ty mají jen dílčí vliv na chování (Bell, 2001, McGonigal, 2011). Pokud si tedy lidé rozšíří své znalosti, neznamená to, že „půjdou do sebe“ a „začnou se chovat správně“. Výsledky zahraničního výzkumu, který upozorňuje na tuto nepříjemnou skutečnost, potvrzuje i aktuální výzkum v České republice (Hromádka, 2010). Informace jsou tedy důležitou součástí environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty, ale samy o sobě nestačí.

archiv >