Permakultura v mém pracovním životě (1. díl)

Foto: seyed mostafa zamani / flickr.com (Creative Commons)

Jako pomůcka k vytváření chytrých systémů bylo permakulturou popsáno několik základních principů. Nejsem profesionální zahradník ani zemědělec, zkušenosti s permakulturními principy, které vám zde nabízím, pocházejí z práce s lidmi.  

Abych se trochu představil, můžeme začít principem, který tvrdí, že každá důležitá funkce je zajišťována z více zdrojů. Můj příjemv tyto dny pochází z několika různých činností: pracuji v neziskové organizaci, která se snaží pomáhat učitelům s výchovou k odpovědnosti a aktivnímu občanství – jednoduše řečeno bychom rádi, aby žáci uměli a zároveň chtěli pečovat o své okolí (v čemž, bohužel, v mezinárodních výzkumech opakovaně propadáme). Dále také vyučuji na univerzitě a působím na volné noze jako osobní kouč. O koučování najdete pár slov na konci článku, zde u principu „vícezdrojovosti“ se však hodí zmínit, že se v koučovacích sezeních setkávám s workoholiky, jejichž zdrojem potěšení je pouze a jen práce. Hledáme potom cesty, jak zdroje pro funkci „radost ze života“ trošku obohatit a diverzifikovat.

Více zdrojů může kupodivu mít i funkce jakou je vedení organizace – vyskytují se tak ploché organizační struktury, kde neexistuje jeden jediný vůdce. Zodpovědnosti jsou v nich děleny mezi členy týmu, moc je decentralizována. Budete-li mít o toto téma zájem, najdete mnoho odkazů pod pojmy „svobodná firma“, nebo například na stránce http://bettermeans.com.

Další z principů zní: získávej výnos. Výnosem z práce mohou být samozřejmě peníze, také ale radost, pocit zadostiučinění, kontakty na nové lidi, získání zkušeností. U každého z mých pracovních úvazků je důraz kladen na jiný druh výnosu. Nejdu sice tak daleko, jak uvádí Holmgren (2006), že by člověk mohl trávit 1/3 svého aktivního času prací pro výdělek, 1/3 seberozvojem a 1/3 prací pro širší společenský prospěch, ale je to lákavá meta. Princip získávej výnos si opakuji také tehdy, když zvažuji, kde pracovat dobrovolně (zdarma) a kde si nechat zaplatit, protože by to jinak nebylo udržitelné.

Nejde o počet prvků, ale o užitečné vztahy mezi nimi. Tuto skutečnost jsem si uvědomil například tehdy, když se v Ekodomově začaly organizovat Pražské Permakulturní Podvečery – teprve díky tomu, že se lidé (a bylo až překvapivé, kolik lidí se v Praze o permakulturu vlastně zajímá) setkají a začnou si vyměňovat zkušenosti, semínka, zvou se na zahrádky a zajímavé akce, teprve tehdy dochází k synergii – efektu, který se někdy popisuje jednoduchou rovnicí: 1+1=3. Není důležité kolik nás je, ale co společně děláme, jak se vzájemně využíváme/podporujeme.

Pro podporu užitečných vztahů v kontextu vzdělávání se vždy snažím o to, aby účastníci mých kurzů měli dostatek příležitostí společně diskutovat a řešit problémy podle svých zkušeností. Existuje několik metod, které tento efekt posilují, například tzv. kolegiální poradenství, open space technology nebo world café. (Popsány budou jindy a jinde, podle názvu je lze i hledat v internetových vyhledávačích). Zajímavý je u metody open space technology příběh jejího vzniku: jeden lektor totiž opakovaně zjišťoval, že mu účastníci seminářů a konferencí říkali, že nejužitečnější částí setkání byly přestávky… Nemusel nad tím ani dlouho přemýšlet, aby vymyslel metodu, která tkví v tom, že účastníci na začátku vyjmenují témata, která je zajímají, řeknou si, kde a kdy se nad nimi setkají a celý další čas (několik hodin až dní) již probíhá jako jedna velká přestávka, pikniková diskuse, která je překvapivě mnohem efektivnější než tradiční frontální výuka. V rámci vzdělávací akce můžeme přestávku chápat jako okrajový systém, který lze za pomoci šikovných metod rozšířit a využívat.  

Dalším příkladem využívání okrajových systémů je, že různí lidé znají různé věci a také různé lidi. V našem občanském sdružení se tak snažíme o to, abychom o naší činnosti dávali vědět různým skupinám, ve kterých se někdo z našeho týmu pohybuje: mezi maminkami, které chodí cvičit, mezi místními zastupiteli, univerzitními profesory a podobně. Snažíme se propojovat s organizacemi, které dělají buď podobnou činnost (vzdělávají učitele v jiných tématech) anebo činnost zcela jinou (například firmy, které nás mohou finančně podpořit a „odfajfkovat“ si tak aktivitu v rámci tzv. CSR neboli společenské odpovědnosti firem). Vždy hledáme oboustranně užitečné vztahy, které se v průniku s partnerskými organizacemi mohou nabízet.

Princip správného postoje; problém je řešením; vše pracuje oběma směry. Pokud situaci nazveme problémem, hodnotíme ji. Pokud se na ni podíváme komplexněji, dokážeme na ní i ledacos ocenit. A to platí pro pozemek stejně jako pro lidi. Jedním z příkladů je i výše popsaný příběh metody open space technology – onen lektor by si mohl do dneška zoufat nad tím, že nejužitečnější částí jeho kurzů jsou přestávky, místo toho však vymyslel, jak tento jev využít ve prospěch účastníků i svůj.

V individuální rovině se v koučování s klienty snažíme pomocí techniky tzv. přerámování přeformulovat jejich zdánlivě slabé stránky do stránky silné, kterou lze dále využít (jsem-li v práci pomalý, může to znamenat, že jsem přemýšlivý a nedopouštím se tolika chyb jako moji rychlejší kolegové). Charakteristiku člověka zhodnocujeme jako přínos, ne jako překážku. Procházíme-li zrovna životní krizí, můžeme se ptát, co je v ní obsaženo za ponaučení, co je tu ta „moudrost pro vnoučata“, kterou jim s léty odstupu budeme moci vyprávět?

Postupuj od vzorů k detailům. Možná jste už někdy slyšeli příběh o umisťování kamenů do velké nádoby: nejprve do ní vložíme velké balvany a zeptáme se kolegů - diváků, jestli je nádoba plná. „Ano“, ozve se. Jenže my přidáme ještě štěrk, který vklouzne mezi kameny a naplní nádobu. Znovu se ozve, že teď už je opravdu plná. My však přisypeme písek a ještě dolijeme vodu a teprve pak prohlásíme nádobu za plnou. Zeptáme se, jaké je ponaučení z tohoto experimentu do oblasti sebeřízení. Třeba vás napadne, že ačkoli se nám může zdát, že je náš diář už zcela plný, vždycky se tam ještě něco vejde. Ale to pravé ponaučení tkví v tom, že pokud bychom tam ty velké kameny (ty nejdůležitější věci v životě) nedaly jako první, tak už je tam potom nedostaneme. Co jsou velké kameny ve vašem životě? V koučování směřujeme od vyjasnění vizí, priorit, k definování cílů a kroků k jejich dosažení.

Další zajímavý aspekt vzorů spočívá v tom, začít si uvědomovat své myšlenkové vzorce a vzorce chování. Jak přemýšlím o sobě, o druhých, o světě?

Objevily se tu příklady z oblasti koučování, a proto bych chtěl tento pojem trochu objasnit. Překvapivě má koučování s permakulturou dost společného, oběma jde totiž o zdroje a rozvoj potenciálu. Kouč i PK designér potřebují pro svou práci zvědavost a trpělivost. Oba se navíc starají o to, aby jejich pomoc klientovi přinesla mnohonásobně více, než kolik ho stála.

Koučování je v podstatě strukturovaný rozhovor o rozdílech mezi situací „teď“ a „potom“ a o možnostech, jak se do kýženého stavu postupně dostat. Ač to zní podobně, koučování není poučování. Kouč, na rozdíl od PK designéra, rady nedává. Koučování, tak jak je myšleno v tomto textu, není ničemu podobné fanatickému hecování, jak ho znáte ze sportu.

Role kouče spočívá v tom, že klientovi pomáhá objevovat jeho silné stránky a uvolňovat zdroje energie (představme si tuto „energii“ třeba jako motivaci) k dosažení zvolených cílů. Stručně řečeno, „koučování je uvolňování lidského potenciálu“ (Whitmore, 2004, s. 8).

Jednu ze souvislostí koučování a permakultury jsem si uvědomil při designování pozemku. Ukázalo se, že spousta užitečných otázek, které designér majitelům pozemku může položit, byly otázky otevřené. Otázky po motivaci, vizích a cílech. Otázky mapující životní směřování, záměr. Neboť jak říká moudré přísloví „když nevíš, kam pluješ, není ti žádný vítr příznivý.“

Uzavření 1. dílu. Rád bych toto uzavření pojal spíše jako otevření, a to otevření diskuse. Pojďme o širším pojetí permakultury diskutovat, doplňovat se i polemizovat. Berme tento článek jako hrubý, v lecčems neohrabaný příspěvek a pojďme se nad PK principy zamýšlet i mimo zahradu.

Pokud Vás napadlo další propojení mezi  permakulturou a lidskými skupinami, budu rád, když se o ně podělíte tady: http://bit.ly/epsy_perm1_debata

 

Kde se dozvíte více:

HOLMGREN, D. Permakultura. Principy a cesty nad rámec trvalé udržitelnosti. Svojanov: PermaLot 2006

WHITMORE, J. Koučování. Praha: Management Press 2011.

Anebo při osobním setkání.

                                                                                                      

Jan Froněk

Živím se jako lektor a kouč, vyučuji na Filozofické fakultě UK, pracuji v Centru pro demokratické učení. Zajímám se o Transition movement a aplikaci PK principů na lidské systémy (neziskové organizace, firmy). jan@fronek.info

Článek původně vyšel v časopise Klíčová dírka č. 3 2012, s. 12-13.

Jak citovat původní článek

FRONĚK, Jan. Permakultura  v mém pracovním životě (2. díl). Klíčová dírka. 2012,  č. 3, str. 12-13.