Nezapomínejme na sebe – udržitelnost vnitřní je předpokladem té vnější

Jan Froněk  |  26. 8. 2013  |  Všechny články  |  0 komentářů


Foto: radioher / flickr.com (Creative Commons)

Transition Movement je úspěšné ekologicko-kulturní hnutí ukazující, že skupiny motivovaných lidí mohou s úsměvem na rtech podnikat významné kroky směrem k lokální soběstačnosti (energetické, potravinové atd.). Jedním ze zajímavých rysů tohoto hnutí je, že poměrně důkladně zkoumá i to, jak spolu lidé na takových projektech spolupracují. Jak to udělat, aby i jejich nadšení bylo udržitelné a brzy nevyhořelo? Tím se zabýval londýnský workshop „Inner Transition“, který se konal 26 . – 27. ledna 2013.

Jako klíčové se ukazuje, že je důležité podnikat kroky nejen ve vnějším světě – izolovat si dům, založit komunitní zahradu nebo zavést lokální měnu – nýbrž že potřebné je věnovat pozornost i stránce vnitřní – sobě a zapojeným lidem. Je přitom třeba vybalancovat, kdy jde o přínosné podněty a kdy je to na někoho již příliš terapeutické nebo spirituální (hranice v tom máme každý jinde).

Lektorka kurzu Sophy Banks mistrně provázela skupinu 28 lidí z 10 zemí k porozumění vnitřním procesům. Kombinovala prezentaci s diskusí, s prací v malých i větších skupinách (world café, open space atd.), se zážitkovými cvičeními (např. podle Joanny Macy, kterou česko-slovenští čtenáři mohou znát jako spoluautorku knihy Myslet jako hora).

V průběhu víkendu tak došlo na smích i pláč, na hluboké zážitky propojenosti s přírodou a druhými lidmi, zaznívaly výčitky svědomí, obavy z budoucnosti. Jedna účastnice (padesátnice) vyjadřovala omluvy za to, co její generace dopustila. Výrazná byla také radost ze setkání s lidmi podobného smýšlení a cítění – jak se říká, sdílená starost je poloviční starost, sdílená radost je dvojnásobná radost. Proto i nepříjemné pocity jako je strach, pochybnosti či konflikty by měly dostávat svůj prostor, aby byly nakonec využity pro společný růst. Zametání pod koberec nefunguje. Nevyřešené a neodreagované věci nám berou energii.

Velice prostým a přitom účinným ponaučením z kurzu je poznání, že dlouhodobě efektivní skupiny si udržují poměr mezi pozitivní a negativní zpětnou vazbou 6:1, ve prospěch té pozitivní. Tedy chvalme se, poukazujme na to, co se daří. A nezapomeňme to oslavit, než se zase bezhlavě pustíme do dalších úkolů. Je-li za co, poděkujme.

Mezi další impulsy, které si ze setkání odnáším, patří například tyto:

  • Dejme si ve skupině čas a bavit se o tom, jak se kdo má.
  • Věnujme po skončení skupinového setkání chvilku na reflexi toho, jak se nám to dnes dařilo a co by mohlo příště být lepší.
  • Mějme ve skupině někoho, kdo v průběhu sleduje, jaká je ve skupině nálada a jestli někdo není v nepohodě.
  • Scházejme se na příjemném místě.

Více se lze dozvědět na stránkách www.transitionnetwork.org.




Jak citovat tento článek

FRONĚK, Jan. Nezapomínejme na sebe – udržitelnost vnitřní je předpokladem té vnější. Český portál ekopsychologie [online] 28. 11. 2021. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/vsechny-clanky/nezapominejme-na-sebe-udrzitelnost/






Víte, že dnešní děti tráví volnou hrou venku přibližně 2x až 4x méně času než generace jejich rodičů před 25-30 lety?

Průměrné americké děcko tráví spontánní hrou někde venku (na ulici, v parku, v přírodě) přibližně PŮL HODINY TÝDNĚ. Americká akademie pediatrů upozorňuje, že děti potřebují pro svůj zdravý vývoj alespoň JEDNU HODINU DENNĚ. Průměrné dítě je tedy venku 7 % z množství času, který pro své zdraví potřebuje.

Více najdete v blogu Jana Krajhanzla.

archiv >