Ekopsychologie: psychologie pro časy environmentálních problémů
„Chování k životnímu prostředí a vztah k přírodě přece nejsou psychologická témata,“ zazní občas z jiných oborů. Podobně se říkávalo, že ochrana životního prostředí je polem přírodovědných disciplín, a společenské vědy jako ekonomie, filosofie, etika a sociologie nemají lézt „exaktním“ vědám do zelí. Zdá se, že časy se mění...
Prostředí, příroda a životní prostředí vstupují do zorného pole psychologie počátkem dvacátých let minulého století. Zpočátku okrajová pozornost vědy „o lidském prožívání a chování“ si všímá především vlivu prostředí na člověka, a v druhé polovině století si začíná klást otázky jako Jaké je to žít v bytě s okny do parku? Jak obyvatele měst ovlivňuje smog, přelidnění a hluk? Podle čeho lidé hodnotí místa? Jak působí na lidskou náladu kontakt s přírodou?
Nový obor se jmenuje environmentální psychologie a bývá v té době vymezovaný jako studium vlivu prostředí na lidskou psychiku. Během let se akademicky etabluje, vznikají odborné časopisy, oborové organizace a studijní programy.
Když začátkem sedmdesátých let vzniká ekologické hnutí, začínají si otázky spojené s ochranou životního prostředí klást také někteří psychologové. Už nejde jen o to, jak jsou lidé prostředím ovlivňováni, ale ryze ekologicky: jak lidé ovlivňují životní prostředí? Zkoumá se motivace lidí k šetrnému environmentálnímu chování, vznik a řešení environmentálních konfliktů, způsoby jak účinně podporovat změny environmentálního chování a podobně.
Zrod oborové platformy
Období výrazného rozvoje „ekologických iniciativ“ v psychologii spustí v roce 1992 Theodore Roszak svým ohlášením ekopsychologie (viz text Pavla Skály v tomto čísle SG). Z propojení hlubinné ekologie a psychoanalytických přístupů vzniká myšlenkový kvas, který přináší celou řadu neotřelých a nekonformních příspěvků. Psychologickou metodologií se však nijak „nesvazuje“, a tak nezíská akademickou legitimitu – spíše se profiluje jako psychologií inspirovaný ideový proud ekologického hnutí.
Do pohybu se však dávají i psychologové z univerzitního a výzkumného prostředí. Jedna za druhou vycházejí knihy iniciující vytvoření nového oboru, který by byl ukotven v psychologickém výzkumu a zabýval se prožíváním a chováním lidí ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Píše se o „ekologické psychologii“, „psychologii environmentálních problémů“ či jindy o „psychologii udržitelného rozvoje“. Pod různými názvy jsou zpracovávány podobné okruhy témat: kromě už zmíněných jsou to postoje a environmentální chování, vlivy sociálního, ekonomického a kulturního prostředí, vývoj osobního vztahu k přírodě nebo prožívání divočiny.
Potřeba psychologické disciplíny postupně zraje. V roce 2002 vzniká obor conservation psychology, k němuž se přihlásí většina významných odborníků „zeleně-psychologické práce“ uplynulých třech dekád. V České republice se obor rozvíjí v několika posledních letech pod hlavičkou ekopsychologie, neboť pojmenování oboru „ochranářská psychologie“ se pro české prostředí nezdál příliš šťastný. Domácí ekopsychologové zprostředkovávají zahraniční poznatky českému prostředí – publikují články, přednášejí na univerzitách, pořádají besedy, o dění v oboru informuje Český portál ekopsychologie. Realizují též původní výzkumy, například souvislosti mezi nedostatkem přírodních zkušeností a odporem k přírodě, motivace k třídění odpadu a charakteristiky osobních vztahů lidí k přírodě. Začíná také slibná spolupráce oboru s environmentální praxí, mimo jiné v oblastech indikátorů a podpoře účinnosti environmentálně-výchovných programů či prevence „zeleného“ vyhoření lektorů a aktivistů.
Otázky známe, kdo odpoví?
Ekopsychologické otázky nemá smysl spojovat jen s ekopsychologií: Jaké jsou vztahy lidí k přírodě? Proč se někdo bojí přírody, a proč jiný chrání životní prostředí? Čím to, že se lidé ve vztahu k přírodě liší v rámci jedné kultury, společnosti, ale i rodiny? Jak je možné účinně podporovat rozvoj vztahů lidí k přírodě?
Podobné otázky tu byly dávno před rozvojem ekopsychologie a také dnes si žijí svým vlastním životem. Často si je kladou lidé, kteří svůj osobní nebo profesní život spojili s přírodou nebo ochranou životního prostředí.
Psychologie jako věda se souborem poznatků o lidské psychice si dala zvláště v českých zemích na čas, než se sama začala takovými otázkami zabývat. Environmentální branží proto koluje celá řada pověr a mýtů, neověřovaných či neověřitelných představ.
Považuji to za dobrý důvod pro zdejší rozvoj ekopsychologie a mezioborové spolupráce. Porozumění vztahům lidí k přírodě má význam nejen pro povídání u kavárenských stolů – míra porozumění lidským vztahům k přírodě ovlivňuje účinnost osvětových kampaní pro širokou veřejnost, stejně jako environmentální výchovy. Pokud jsou státem přijímána „motivační opatření“ k podpoře udržitelného chování, stojí za to při jejich tvorbě zužitkovat rozsáhlé zahraniční výzkumy. Bez jejich znalosti se stává, že jsou lidské síly a finanční prostředky vkládané do projektů, které rozpozná jako „předem ztracené“ i student jednosemestrálního kurzu ekopsychologie.
Možnosti spolupráce ekopsychologie a environmentální praxe pěkně vyjadřuje v oboru populární metafora kyvadlového autobusu. Směrem k ekopsychologii veze náklad problémů, otázek a poznatků o aktuálních environmentálních podmínkách – a zpátky se vrací s výsledky empirických výzkumů a účinnými metodikami.
Pověry z českých luhů a hájů
Říká se, že tříděné odpady z vaší čtvrti jsou svážené na jednu skládku? Nebo že velkým nebezpečím českých lesů jsou útočící kanci, kteří klektáky rozpářou tříselní tepnu oběti?
Pověry nevymřely, rodí se a šíří dál. Někdy jen pobaví, ale znám také lidi, kteří podle zmíněné „anti-recyklační“ legendy netřídí odpad, nebo děti, které se bojí chodit do lesa. Podobně environmentální praxi ovlivňují mýty o vztahu člověka k přírodě. Zlidověly natolik, že stojí za to alespoň tři z nich zmínit.
Mýtus první: Lidé mají odcizený nebo dobrý vztah k přírodě
Představa jednoduché a všeobecné charakteristiky vztahu k přírodě, která ožívá v ekopedagogickém snažení o „zlepšení vztahu dětí k přírodě“ či „řešení odcizení dětí přírodě“. Ledacos o nedostatku takového neurčitého pojetí napoví, že z lásky k přírodě se umí vyznat zahrádkář, myslivec, ochránce přírody, golfista i máchovský poutník.
Ekopsychologická literatura popisuje několik desítek charakteristik, kterými se lidé ve svém vztahu k přírodě a životnímu prostředí liší. Turisté a chataři například „skórují“ v potřebě kontaktu s přírodou, horští pastevci a elitní vojáci vynikají ve schopnostech pro kontakt s přírodou, přírodní lyrici jsou pozoruhodní svou environmentální senzitivitou a ekologičtí aktivisté známí svým ekologickým vědomím.
Debaty o lidech odcizených přírodě tady končí: kdo by byl odcizenější, eko-aktivista hackující weby nadnárodních společností ze svého počítačového doupěte, nebo cestovatelé letící za divokostí tropických pralesů přes půl světa?
Mýtus druhý: Kdo vyrůstá v přírodě, má ji rád a chová se k ní šetrně
Romantická představa, ve které se ozývá rousseauovský mýtus o divoších žijících v moudrém souladu s přírodou. Dějiny ukazují, že celá řada přírodních společností své životodárné ekosystémy rozvrátila, a život v blízkosti přírody není zárukou „přírodní moudrosti“ ani dnes: ekologické postoje zastávají častěji obyvatelé měst, naopak lidé z venkova jsou k ochraně životního prostředí nejzdrženlivější.
Jistě, čas strávený v přírodě učí člověka kde si lehnout, že motýli nekoušou (jak se bála jedna Newyorčanka), že déšť neznamená konec světa a že se příjemně můžeme vykoupat i v rybníku-bahňáku.
Osvojit si ekologicky příznivější chování však v globálním světě předpokládá zcela jiné dovednosti – příroda může být společně s moudrým rodičem nebo eko-pedagogem prostředkem k porozumění, ale sama nikoho šetrnosti nenaučí. Louku můžete vypalovat či na ní monitorovat biodiverzitu, netopýra přibíjet na vrata nebo se nechat do snů vyprovázet šelestem jeho křídel...
Mýtus třetí: Informovat, informovat, informovat
Ve velmi rozšířené, racionálně se tvářící pověře se traduje „Informovaný člověk neškodí životnímu prostředí“. Povězme si ale otevřeně: většina lidí si škodí, i když ví, co jim hrozí. U kuřáků je to jasné, zapomínat by se ale nemělo ani na nepřipoutané řidiče či studenty flámující v noci před zkouškou.
Podle stovek zahraničních výzkumů publikovaných v recenzovaných časopisech se navíc ukazuje, že informačních programy a kampaně mají jen mizivý efekt na chování – a platí to i pro informace o životním prostředí. Pro změnu chování je potřeba mnohem víc: porozumět žitým potřebám, duševním obranám před nepříjemnými pocity, lidským představám a přesvědčením.
Světlé zítřky
Co mají všechny ty pověry a mýty společného? Chtějí vidět svět jednodušší, než je – svět lidí odcizených přírodě, kde k nalezení spřízněnosti stačí blízkost přírody, anebo alespoň informace. Pokud je skutečnost zjednodušovaná daleko za hranu své pravdivosti, není možné se s ní setkat a porozumět jí. Přitom bez porozumění lidským postojům, schopnostem a chování k přírodě se účinná řešení hledají obtížně
Příští léta prověří potenciál spolupráce mezi ekopsychologií a environmentální praxí.
Jak citovat tento článek
KRAJHANZL, Jan. Ekopsychologie: psychologie pro časy environmentálních problémů. Sedmá generace: Společensko-ekologický časopis. 2008, č. 5, s. 3.
Víte, že může být permakultura inspirací pro váš pracovní život?
Permakultura totiž přináší podněty, jak hospodařit se svými zdroji, proč je dobré dávat do velké nádoby kameny dříve nežli písek a že problém se může stát také řešením.
Více najdete v článku Jana Froňka.