Bedrník: „Dát ránu“ přírodě zblízka je těžší kvůli pocitům

Foto: © Alžběta Stančáková

Se svolením autorů publikujeme rozhovor s ekopsychologem Janem Krajhanzlem, který vyšel v Bedrníku, časopisu pro ekogratmost, v listopadu 2016.

Sociální psycholog, ekopsycholog a pedagog Jan Krajhanzl ví leccos neobyčejného o našich vztazích s přírodou. Působí na Katedře environmentálních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a spolupracuje s řadou neziskových organizací, včetně Sítě středisek ekologické výchovy Pavučina a Asociace lesních mateřských škol, jako odborník a lektor.

 

Jak to přišlo, že se zabýváte ekopsychologií?

Už od dospívání mě zajímala ekologie, hlavně z hlediska společenských věd. Dospíval jsem s knížkami Erazima Koháka, Jana Kellera nebo Hany Librové a táhlo mě to k ochraně přírody a životního prostředí. Druhou mojí láskou byla psychologie, kterou jsem studoval na vysoké škole. I při studiu psychologie jsem ale dělal lektora environmentální výchovy a chodil do Školy občanské iniciativy pro začínající aktivisty. Ve volném čase jsem třeba vstupoval se svými připomínkami do procesu EIA ke golfovému hřišti, které se připravovalo u naší chalupy. Zájem o psychologii a ekologii se propojily, když jsem právě na Škole občanské iniciativy potkal Emilku Strejčkovou, jednu z matek české environmentální výchovy a zakladatelku ekologického centra hlavního města Prahy Toulcův dvůr. Zajímala se o to, jak se lidé vzdalují přírodě a já tenkrát pochopil, že psychologii jde se vztahem k přírodě krásně spojit. Začal jsem si k tomu hledat zahraniční literaturu a už mě to nepustilo – nejdříve během magisterského studia, pak během doktorátu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a později jsem začal lektorovat semináře a workshopy pro neziskovky. Dnes je to už více než třináct let, co se ekopsychologií zabývám, a pátým rokem se jí věnuji na Katedře environmentálních studií Masarykovy univerzity.

Co to vlastně obnáší – ekopsychologie?

Ekopsychologie je vědecký obor, který studuje, jak lidé prožívají a jak se chovají ve vztahu k přírodě a k životnímu prostředí. V českých podmínkách se zažil právě termín ekopsychologie, ale v zahraničí je podobných oborů více – kromě ekopsychologie se tam setkáme například s environmentální psychologií nebo ochranářskou psychologií. Česká ekopsychologie čerpá ze všech těchto oborů a může tak využívat spoustu zjištění, která v této oblasti byla shromážděna od 70. let 20. století.

Na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, jste realizovali za poslední dva roky několik neotřelých výzkumů, například Česká veřejnost a změna klimatu 2015 nebo Ochrana divoké přírody očima české veřejnosti 2015. Ve spolupráci s Centrem občanského vzdělávání výzkum Občanská angažovanost 2015, ve spolupráci s Nadací Proměny výzkum České děti venku... Jak vybíráte témata výzkumů?

Každý ten výzkum má svůj vlastní příběh. Výzkum Občanská angažovanost 2015 jsme s Centrem občanského vzdělávání vymysleli proto, že nám přišlo zajímavé, že ze všech stran slyšíme, jak je to s občanskou angažovaností české veřejnosti špatné. Chtěli jsme udělat první českou mapu občanské angažovanosti a ukázat, v čem se reálně Češi angažují a v čem ne, jak se angažují, a kdo se vlastně angažuje více a kdo méně.

Výzkum České děti venku jsme se rozhodli udělat, protože v České republice do té doby neexistovala žádná data o tom, jak české děti tráví svůj čas venku a v přírodě, a co jim brání chodit ven více.

Výzkumy realizované na naší katedře reagovaly na grantové příležitosti Norských fondů. Téma sociálně-psychologických aspektů vztahu k divočině a ke klimatické změně se nám prostě a jednoduše líbilo.

Co na výsledcích jmenovaných průzkumů bylo pro vás potvrzením očekávaného, a co vás naopak překvapilo?

Překvapení byla celá řada, třeba kolik Čechů deklaruje svůj blízký vztah k přírodě, kolik Čechů podporuje ochranu divoké přírody a ochranu šelem a kolika Čechům dělá starost klimatická změna. Překvapilo mě zároveň, kolik Čechů má ambivalentní vztah k ochráncům životního prostředí, jak jsou velké rozdíly v čase, který české děti tráví venku, nebo jak jsou velké rozdíly mezi lidmi občansky se angažujícími a neangažujícími se.

Můžete shrnout výsledky výzkumu České děti venku, na kterém jste spolupracoval?

Těch výsledků je mnoho, vyberu aspoň pár. Zaujalo nás, že průměrné české dítě stráví venku přibližně hodinu a tři čtvrtě denně, ale televizi, počítači a jiným druhům médií věnuje přibližně čtyři a čtvrt hodiny denně. Přišlo nám zajímavé, jak velké rozdíly jsou mezi dětmi v pobývání venku: Zatímco 11 % dětí tráví venku méně než 4 hodiny týdně, 10 % dětí je venku více než 26 hodin týdně. A ještě zajímavější nám připadalo, že data výzkumu ukazují, že existují dva způsoby, jak české děti chodí ven: zatímco starší děti z méně vzdělaných rodin trávící více času u obrazovek tráví více času venku ve všedních dnech a na ulici nebo v parku, mladší děti z rodin s vyšším vzděláním trávící méně času u obrazovek jsou zase mnohem více času o víkendu venku v přírodě. Tyto rozdíly mezi „pouličními“ „víkendovými“ dětmi se ukázaly jako poměrně výrazné.

Co připravujete nyní?

Rád bych dopsal pár článků, abych zveřejnil výsledky svých už dříve realizovaných výzkumů. Kromě článku o občanské angažovanosti a pobývání českých dětí venku mám už dlouho rozdělaný článek o výzkumu, který jsem před lety dělal pro Asociaci lesních mateřských škol. V té studii jsme rok sledovali vývoj dětí v lesních a běžných školkách, abychom mohli ukázat, zda existuje rozdíl mezi tím, jak se předškolní děti rozvíjejí – v oblasti školní zralosti, motoriky nebo sociálního chování – v lesní a klasické školce.

Dovolíte pár osobnějších otázek? Kde a jak bydlíte?

Bydlíme v Praze.

Vlastníte auto?

Ne.

Jíte maso?

Nejím, asi už čtrnáctým rokem.

A proč jste učinil tyto volby způsobu života?

O tom by se dalo povídat dlouho. Maso nejím, protože je mi zvířat zabíjených pro maso – zvlášť těch ve velkochovech – líto. Mají stejně jako já svůj jeden život, a přijde mi děsivé, že ho prožijí na pár metrech čtverečních. A do toho strašné oddělování mláďat od samic. Myslím, že je to jeden z nejsmutnějších příběhů dnešní doby. Proto každý, kdo nejí maso (nebo ho ve svém jídelníčku alespoň omezuje) fakticky ubírá utrpení ve světě, i když to třeba sám na vlastní oči nikdy neuvidí. Zároveň vím, že se pořád na utrpení zvířat podílím – nejsem vegan, tedy jím mléčné výrobky. Dost mě to mrzí. Zatím jsem se nerozhodl jíst pouze vegansky, byla by to pro mě teď velká změna. Třeba se k tomu jednou dokážu dopracovat.

Věřím, že auta – hlavně ve městech – vadí hodně lidem. A také různé dálnice a rychlostní silnice rozdělující krajinu. Všudypřítomný hluk, před kterým se hodně lidí nemůže zavřít ani ve svých bytech. Zplodiny, které nejenže nevoní, ale ročně v České republice podle Státního zdravotnického ústavu zaviní kolem pěti až šesti tisíc předčasných úmrtí. Ve městě, na chodnících a veřejných prostranstvích není často kvůli autům pořádně k hnutí; říkám si, kolik krásných městských bulvárů a krásných vesnic bylo zničeno intenzivní individuální dopravou. Proto jsem rád, že žijeme ve městě, kde je všechno vcelku blízko a odkud se docela snadno dostaneme vlakem i autobusem do různých koutů republiky. Ušetříme tím i dost z našeho rodinného rozpočtu – vzhledem k všemožným poplatkům a opravám bychom za auto platili, i kdyby nám jenom stálo na ulici. V jakékoliv situaci mi přijde dobré omezit jezdění autem na nejmenší možnou míru, ale vím, že jsou dnes v životě situace, které se bez auta zvládají dost špatně. Proto si netroufám říct, jestli si ho třeba v budoucnu nepořídíme.

A proč žiji ve městě? Bydlíme ve čtvrti, kde je kolem hodně zeleně a zároveň ulice s malými obchůdky, kde člověk nakoupí většinu věcí, které k životu potřebuje. Nejvíc se mi líbí asi to, že je tu všechno při ruce, snadno se odtud bez auta cestuje po republice. Jsou tu kamarádi a kolegové z mnoha organizací. Jsou tu krásná místa, kde cítím, že šly dějiny, a zároveň přírodní zákoutí, kde si člověk od městského ruchu odpočine.

Kde se vzal váš hluboký vztah k přírodě? Jaký je, řekněme, váš osobní příběh?

Nevím. Od dospívání mi bylo líto ničené přírody, zabíjených zvířat, zastavěné krajiny. Určitě to ze začátku souviselo s nějakým staromilectvím, takovou naivní představou, že dříve bylo lépe. Svou roli sehrál můj děda z venkova, knížky nebo první výlety, které byly způsobem, jak v pubertě zažívat svět sám s kamarády, na vlastní triko.

Můžete svůj životní styl ještě okomentovat jako člověk s kvalifikací psychologa na úrovni Ph.D., s vysokoškolským pedagogickým vzděláním, a navíc bohatou praxí mj. lektora v oboru ekopsychologie?

Často mě napadá, jaké mají různé věci environmentální důsledky – pro zvířata, pro spotřebu vody a energie, pro produkci znečištění, pro krajinu a přírodní oblasti, pro klima. Protože mi na životním prostředí záleží, snažím se žít tak, abych ten svůj negativní dopad na životní prostředí minimalizoval. Hlídám si proto hlavně věci, které mají největší dopad na životní prostředí – deset let jsem kvůli klimatu neletěl letadlem (a cestoval tak třeba na Island nebo do Ruska po zemi), čtrnáct let nejím maso, nemáme auto. V ostatních věcech balancuji mezi pocity viny na jedné straně a tím, co časově a finančně zvládneme a na co mě honí chutě. Je to hledání kompromisů se sebou a s okolím. Takže si třeba nestíháme pěstovat vlastní zeleninu a rád jím čokoládu (pokud možno bez palmového oleje). Určitě tedy mám své ekologické hříchy, ale snažím se, aby to nebylo ve věcech, které na přírodu dopadají nejvíc.

Jak se snoubí váš niterný vztah s rozumovým přístupem k ochraně životního prostředí?

Věřím, že to jde dobře dohromady. Zbytečně se dnes staví rozum a cit proti sobě, věřím, že lidské myšlenky jsou více či méně plné citů a žádné city se neobejdou bez více či méně myšlenek.

Je otázka environmentální odpovědnosti více záležitostí rozumu, nebo citu?

Už jsem na to trochu odpověděl. Zároveň asi platí, že „dát ránu“ přírodě zblízka – třeba zabít králíka nebo pokácet zdravou jabloň – je pro nás těžší kvůli našim pocitům. Chránit přírodu a životní prostředí globálně, tedy například výběrem ovoce a zeleniny v obchodě nebo omezením letů letadlem, však klade větší nároky na náš rozum, na naši schopnost představit si konkrétně globální důsledky našeho chování a citově za ně přijmout svůj díl odpovědnosti.

Kdo byli nebo jsou lidé, na které navazujete ve své akademické práci?

Jsou to pro mě desítky až stovky akademiků po celém světě, z jejichž studií čerpám. Kdybych ale měl vybrat jednoho člověka, byla by to Emilka Strejčková, o které jsem se už zmínil. S Emilkou jsem sice od začátku polemizoval v řadě odborných otázek (a dodnes vnitřně polemizuji, i když už tu Emilka bohužel není), ale nebýt jí, dělám dnes asi něco jiného. A když se kouknu kolem sebe, vidím řadu lidí zasazujících se u nás – s velkými úspěchy – za větší kontakt dětí s přírodou, kteří svoje poslání našli právě díky Emilce.

Jaké je zaměření vaší výzkumné a teoretické činnosti?

Doktorát mám ze sociální psychologie, a právě z ní hodně čerpám při svém studiu ekopsychologie a environmentální komunikace. Tematicky se zabývám hlavně tím, v čem se dnes mění kontakt dětí s přírodou, co lidi motivuje k ochraně životního prostředí a v čem spočívá vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí. Dělám také různé výzkumy pro neziskovky, abychom lépe věděli, jak komunikovat o ochraně životního prostředí s českou veřejností.

Jaké jsou hlavní výsledky vaší (rozumí se samozřejmě ve spolupráci s týmem) práce?

Jen mohu doufat, že se nám daří – díky výzkumům, výuce na fakultě, knížkám a článkům, konzultacím a seminářům pro pedagogy a neziskovky – prohlubovat to, jak rozumíme vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Ať už se to týká například motivace k ohleduplnému chování k životnímu prostředí, vnímání klimatické změny, přínosů kontaktu s přírodou pro děti nebo popisu cílových skupin angažujících se v ochraně přírody a životního prostředí.

Co důležitého chcete dále zjistit či ověřit?

Rád bych v nějaké bližší budoucnosti vytvořil z výsledků – nejen našich – výzkumů nějaký obraz toho, jaký je vztah české veřejnosti k ochraně životního prostředí a k jeho ochráncům. Rád bych díky novým výzkumům zkusit vytvořit obraz ucelenější a podrobnější, než které jsme tu zatím měli.

Provozujete v Česku unikátní portál Ekopsychologie s podtitulem: O vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Má předchůdce či obdoby v zahraničí?

Celý projekt vznikl nadšenecky po nocích a o víkendech někdy před deseti lety. Nevím o tom, že by v té době u nás nebo v zahraničí byla podobná webová stránka. Dnes existuje například www.ecopsychology.org.

Co na Ekopsychologii.cz užitečného najdou zejména učitelé základních a středních škol?

Najdou zde články, které se snaží prohloubit porozumění vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Na webu máme tři velké tematické sekce: kontakt s přírodou, proč lidé (ne)chrání životní prostředí a komunikace s veřejností.

Jste rovněž autorem publikace Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Proč a jak by ji měli číst učitelé?

Věřím, že by mohla zaujmout všechny učitele, kteří chtějí lépe porozumět vztahu lidí k přírodě a životnímu prostředí. Je to vlastně takové ekopsychologické minimum pro pedagogy: když vztahu k přírodě a životnímu prostředí jako učitelé lépe porozumíme, je pak pro nás jednodušší být lepšími průvodci pro děti v této oblasti.

Ptali se: Hana Kolářová a Martin Kříž