Bezmocní před klimatickou změnou?

Renata Svobodová  |  2. 3. 2015  |  Všechny články  |  0 komentářů


Foto: © Alžběta Stančáková

Viděla jsem dokument o změně klimatu. Byla jsem v šoku. Řekla jsem si, že k tomu nechci přispívat. Rozhodla jsem se jezdit do práce na kole namísto autem. Když jsem se pak po celý rok den co den úmorně škrábala do kopce podél kolony čoudících aut, záviděla jsem všem řidičům. Ale měla jsem pocit, že aspoň dělám něco dobrého. Pak vyšla studie, která tvrdila, že problémy změny klimatu se neustále prohlubují. A všichni i nadále jezdí autem! Má malá upocená snaha ničemu nepomohla, je zapotřebí celospolečenské změny. Začala jsem opět jezdit autem.“

Kolikrát vás už napadlo, stejně jako tuto fiktivní ženu, že vaše snahy o ochranu životního prostředí jsou – v porovnání s velikostí a složitostí problémů – marné? Právě podobná přesvědčení o vlastní neschopnosti osvojit si určité chování či čelit svým přičiněním environmentálním problémům jsou jednou z důležitých bariér bránících odpovědnému jednání.


(Ne)důvěra ve vlastní schopnosti

Lidé se liší ve svém přesvědčení, že jsou schopni něčeho dosáhnout – na základě prací Alberta Bandury (1977) nazývají psychologové tuto vlastnost jako self-efficacy (česky se někdy překládá jako vnímaná vlastní účinnost). Pokud někdo věří v účinnost svého chování, pak se nejen lépe učí nové věci, ale také se při nich méně namáhá a dokáže vytrvat navzdory překážkám

Teorie a výzkumy zabývající se proenvironmentálním chováním taktéž zdůrazňují důležitost důvěry ve vlastní schopnosti či vnímané kontroly nad vlastním chováním (Ajzen 1991, APA 2009, Klöckner 2013, ad.). Může se jednat buďto o přesvědčení, že danou aktivitu (ne)zvládnu – například (ne)dojedu na kole až do práce, (ne)vyjedu všechny ty kopce – nebo v širším kontextu i o přesvědčení o (bez)účelnosti vlastního chování.

Dokládají to například Stoll-Kleemann a kol. (2001), kteří empiricky zjistili, že jedním z důvodů, proč se lidé vyhýbají určitému proenvironmentálnímu chování, je právě pocit osobní bezmoci: „Nezvládnu to. Jsem jako pouhá kapka v obrovském lidském moři. Nemá smysl se snažit, stejně svým chováním nic neovlivním,“ řekla by paní z příkladu v úvodu.

Podobné zklamání však může vyústit nejen v pasivní skepsi, ale i v mobilizaci sil. Jedním z důvodů odlišných reakcí mohou být různé motivace lidí k proenvironmentálnímu chování (viz Librová 2013). Žena z úvodu přestala jezdit do práce na kole proto, že její snaha neměla takové účinky, jaké očekávala. Byla zaměřena na cíl, výsledek svého chování – byla motivována teleologicky (Librová 2013). Jiné druhy motivace jsou však vůči zklamání odolnější, protože nejsou orientovány pouze na výsledek – neúspěch je tak nemusí odradit. Zdroje těchto motivací mohou spočívat v předem daných pravidlech a hodnotách, například náboženských (deontologická motivace), nebo v trvalé snaze žít dobrý život (etika ctností).


Zabránit změně klimatu? To nezvládnu.

Kenis a Mathijs (2012) zkoumali, jak mladí environmentálně angažovaní lidé vnímají rozdíl mezi individuálními (např. omezení jízd autem) a kolektivními aktivitami (např. lobbying, snaha o celospolečenskou změnu) zmírňujícími dopady klimatické změny. Jejich respondenti pociťovali bezmoc, poraženectví či skepsi vzhledem ke komplexnosti klimatických změn. Vnímali ji jako příliš velký a všeobjímající problém, jemuž nemohou čelit pouze svým individuálním chováním.

Právě klimatická změna je však problémem, který je potřeba řešit nejen strukturálně, ale i na poli konkrétních každodenních aktivit jednotlivců. Se závěry vědců i výzvami nejrůznějších kampaní však kontrastuje přesvědčení lidí o zbytečnosti jejich snah: Například 54 % Britů věří, že i kdyby změnili své chování, nebude to mít na ochranu klimatu žádný vliv (Höppner a Whitmarsch 2011).

Tváří v tvář nesmírné složitosti klimatické změny tak radši vkládáme důvěru do politiků a vědců – ať velké problémy řeší ti „velcí“ na mezinárodním poli. Tento trend se projevuje také v České republice, jejíž obyvatelé kladou zodpovědnost za ochranu klimatu zvláště na bedra firem, průmyslu, vlády či EU, avšak pouze pětina lidí považuje za důležité i vlastní chování (Eurobarometer 2014).


Propojit individuální a kolektivní aktivity

Usilují-li tedy kampaně o změnu chování, měly by lidem (zvláště těm orientovaným na výsledek) ukázat, že nejen společnost jako celek je schopna řešit ekologické problémy, ale také že jejich konkrétní „malé“ aktivity mají smysl. Praktické návrhy, jak toho docílit, ukazují na příkladu změn klimatu Pike, Doppelt a Herr v publikaci Climate Communications and Behavior Change: A Guide for Practitioners (2010).

Dle těchto autorů by měla vhodná komunikace cílící na změnu chování, které se týká změn klimatu, přemostit propast mezi efektivností individuálních a kolektivních aktivit. Kampaně tak mají zdůrazňovat nezastupitelnou roli vlády a celospolečenských změn, avšak zároveň ukazovat lidem, jak konkrétně mohou (nejen svým volebním hlasem) vládní rozhodnutí ovlivnit, například různými občanskými aktivitami. Komunikační prioritou by tak měla být dostupná individuální řešení, i když je jejich důsledkem kolektivní akce.

Autoři doporučují zviditelňovat konkrétní osvědčené případy na příbězích z prostředí domácností, firem, neziskovek i státu. Také je dle nich vhodné propojit změnu klimatu s určitým známým ekologickým problémem (například znečištění ovzduší z dopravy), o který se lidé již aktivně zajímají. Přesvědčení, že konkrétní chování má smysl, může podpořit i zpětná vazba.

Vraťme se k paní z úvodního příběhu. Jaký způsob komunikace by jí nejspíše pomohl, aby opět šlápla do pedálů? Měla by vidět, že její každodenní jízda na kole má smysl, avšak že je také potřeba snažit se o kolektivní akci a změnu. Motivovat by ji mohla například „kalkulačka“ měřící, kolik emisí za rok jízdy na kole ušetřila. Nebo třeba příběh města, které díky občanské iniciativě dalo cyklistům větší prostor a na silnicích tak celkově ubylo aut.

 

Literatura

Ajzen, Icek. The theory of planned behavior. Organizational Behavior and Human Decision Processes, 1991, roč. 50, s. 179–211.

APA. Psychology and Global Climate Change: Addressing a Multi-faceted Phenomenon and Set of Challenges. Report of the American Psychological Association Task Force on the Interface Between Psychology and Global Climate Change [online] 2009. Dostupné z: http://www.apa.org/science/about/publications/climate-change-booklet.pdf

Bandura, Albert. Self-efficacy: Toward a Unifying Theory of Behavioral Change. Psychological Review, 1977, roč. 84, č. 2, s. 191-215.

Eurobarometer. Climate change. Special Eurobarometer 409 [online] 2014. Dostupné z: http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/ebs/ebs_409_en.pdf

Höppner, Corina, Whitmarsh, Lorraine. Public Engagement in Climate Action: Policy and Public Expectations In: Whitmarsh, L., S. O´Neill, I. Lorenzoni (ed.): Engaging the Public with Climate Change. New York: Earthscan, 2011.

Kenis, Anneleen, Mathijs, Erik. Beyond individual behaviour change: the role of power, knowledge and strategy in tackling climate change. Environmental Education Research, 2012, roč. 18, č. 1, s. 45-65.

Klöckner, Christian. A comprehensive model of the psychology of environmental behaviour—A meta-analysis. Global Environmental Change, 2013, roč. 23, s. 1028–1038.

LIBROVÁ, Hana. Environmentálně orientované motivace a potenciál zklamání. Sociologický časopis, 2013, roč. 49, č. 1, s. 53–74.

Pike, Cara, Doppelt, Bob, Herr, Meredith. Climate Communications and Behavior Change: A Guide for Practitioners. Climate Leadership Initiative and the Social Capital Project [online] 2010. Dostupné z: http://www.thesocialcapitalproject.org/The-Social-Capital-Project/pubs/climate-communications-and-behavior-change

Stoll-Kleemann, Susanne, O'Riordan, Tim, Jaeger, Carlo. The psychology of denial concerning climate mitigation measures: evidence from Swiss focus groups. Global Environmental Change, 2001, roč. 11, s. 107-117.




Jak citovat tento článek

SVOBODOVÁ, Renata. Bezmocní před klimatickou změnou? Český portál ekopsychologie [online] 2. 3. 2015. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/citarna/clanky/bezmocni-pred-klimatickou-zmenou/






Víte, proč má Český portál ekopsychologie ve svém logu zeleného muže?

Protože se v něm stejně jako v ekopsychologii prolíná to lidské a přírodní. Jedním z klíčových témat ekopsychologie je kontakt s přírodním světem a zelený muž ztělesňuje jak přírodní svět, tak důležitost našeho spojení s ním. Možná jste si všimli, že z úst zeleného muže vyrůstají zelené výhonky – a jedna z našich hlavních otázek přitom zní, jak s veřejností mluvit o přírodě a životním prostředí. A konečně, příroda kolem nás i v nás si zaslouží vnímavost a respekt, a my se budeme na našich stránkách opakovaně vracet k tématu, proč lidé (ne)chrání životní prostředí.

Zelený muž je nicméně symbol zahalený tajemstvím a je mnoho způsobů, jak ho interpretovat. Pokud se o zelených mužích chcete dozvědět víc, doporučujeme českou Wikipedii, povedenou bakalářskou práci Anny Němcové nebo ukázku z knihy "Cestami zelených mužů".

Logo Zeleného mužu pro nás vytvořila grafička Jana Kudrnová, kterou nám doporučili ze Sedmé generace.

archiv >