Anketa: Co pro vás znamená "vztah k přírodě"?

Jan Krajhanzl  |  16. 4. 2007  |  aktualizováno 9. 8. 2013  |  Všechny články  |  1 komentář


Foto: Scott Robinson / flickr.com (Creative Commons)

Na otázky „Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?“ a „Podle čeho se dá podle Vás usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?“ odpovídají Václav Cílek, Jan Činčera, Hana Horká, Jana Dlouhá, Naďa Johanisová, Aleš Máchal, Pavel Žďárský, Pavel Sirůček, František Skála a Emilie Strejčková.

V rámci připravené ankety se nám sešlo deset vzácných odpovědí od lidí – odborníků, jejichž práce se dotýká vztahu k přírodě. Praktici i teoretici ekologické výchovy, ekonomové, filozofové, religionista, výtvarník, geolog a spisovatel v jedné osobě se každý sám, a přitom společně, na chvíli zamysleli nad tím, co znamená pojem vztah k přírodě, a podle čeho si dělají obrázek o vztahu druhých lidí k přírodě. V čem se jejich odpovědi prolínají? A v čem se různí?Část příspěvků začíná svou odpověď vymezením přírody. Nepřijímá v naší kultuře běžné, lidově rozšířené pojetí „příroda je to, kam jezdíme na výlet, co na jaře kvete“ a co je „asi potřeba chránit“, ale zabývá se prolínáním podstaty člověka s přírodou – tedy příroda není v tomto pojetí cosi vně člověka, i my jsme příroda (Jan Činčera, Jana Dlouhá, František Skála). Skála dále doplňuje, že člověk se posléze z přírody sám vydělil. Emilie Strejčková při vymezování přírody rozlišuje mezi prvotní a druhotnou přírodou. Oproti tomu příspěvky Václava Cílka, Hany Horké, Nadi Johanisové, Pavla Žďárského, Aleše Máchala a Pavla Sirůčka vycházejí na tomto místě z všeobecně rozšířeného (neupřesněného) pojetí přírody, resp. se vůči němu nevymezují. Tak se zde v náznacích setkáváme s dvěma obecnějšími přístupy k problematice – s normativním přístupem (v tomto případě: co by mělo být za přírodu považováno), který je vlastně iniciativou na poli veřejné diskuse týkající se vztahu k přírodě, a deskriptivním přístupem (co je za přírodu považováno), který jevy veřejného prostoru přijímá a popisuje takové, jaké jsou, aby je zkoumal.

Většina účastníků ankety pojem vztah k přírodě přijímá za svůj, tedy přinejmenším nebrání se jeho použití. S existencí jevu vztah k přírodě do jisté míry polemizuje Jana Dlouhá. Ta uvádí, že se považuje za součást přírody a píše: „mohu mít vztah jen k tomu, čím bytostně nejsem, tedy ke svému ne-přírodnímu okolí“. Pavel Žďárský vztah k přírodě jako definovatelný jev v podstatě odmítá, zkoumatelný a poznatelný je podle něj jen „vztah obecně“, tedy „způsob, jakým se člověk vztahuje ke světu kolem sebe, i k sobě samému“. Jistou souvislost, mezi vztahy člověka k sobě samému, lidem a jiným druhům shledává i Jan Činčera, v jeho případě však bez odmítnutí vymezitelnosti (tematizace) vztahu k přírodě jako takového.

V odpovědích opakovaně zaznívá úvaha na téma více rovin vztahu k přírodě (naznačují Jan Činčera a Aleš Máchal, podrobněji rozpracovává Hana Horká) – zároveň je často zmíněno, že vztah k přírodě se pozná zejména podle chování (na to klade důraz Pavel Žďárský, Václav Cílek, Jan Činčera, Aleš Máchal, František Skála).

A jaké jsou konkrétní ukazatele vztahu jedince k přírodě? Konkrétnější příklady zaznívají od Aleše Máchala, který uvádí, že „vztah k přírodě se projevuje běžnou péčí o ni – nejen o zvlášť chráněné části přírody, ale i o „obyčejnou přírodu – o stařičký strom, remízek, pramen nebo muškáty v předzahrádce,“ a v odpovědi na první otázku uvádí i další konkrétní ukazatele, týkající se zejména vztahu k přírodě. Konkrétní je také Emilie Strejčková, která jako ukazatele vztahu k přírodě uvádí míru snah „o vytěsňování přírody z vlastního života. Místo bruslení na rybníce, tak v hale, místo koupání v rybníce tak v bazénu, místo překonávání překážek v přírodě tak na umělých stěnách a na betonovém skateparku,“ a nabízí další příklady, pro které je kritériem vztahu k přírodě preference přírodního prostředí oproti prostředí umělému.

Odpovědi dalších účastníků ankety byly co se týče ukazatelů méně konkrétní – zmiňována jsou spíše celková hlediska, z nichž lze na vztah k přírodě usuzovat: morální hledisko (Hana Horká), radost a vzrušení nad přírodou a chuť se o ní něco dozvědět (Václav Cílek), úspěšnost dlouhodobé strategie přežití (Pavel Sirůček), jestli jsem v přírodě rád a jestli jsem schopný případné konflikty vyřešit oboustranně akceptovatelným způsobem (Jan Činčera). Podobné složky jako Jan Činčera zmiňuje Naďa Johanisová, a to spokojené pobývání v přírodě a ochota přizpůsobit přírodě své konání – autorka však ještě upozorňuje na autonomii těchto složek (někdo může chtít chránit přírodu, a přitom do ní nemusí mít potřebu chodit). Více složek uvádí také Aleš Máchal, člověk s „dobrým vztahem k přírodě“ má podle něj k přírodě úctu, nebo v ní rád pobývá, „anebo mu aspoň není úplně jedno, dochází-li k ničení přírody.“Jana Dlouhá usuzuje na vztah druhého člověka k přírodě intuitivně, na základě toho, jak působí na její osobní pocit propojení s přírodou.

Při popisu samotného vztahu k přírodě se můžeme v několika odpovědích setkat s přechody mezi deskriptivním (co to je vztah k přírodě, jaké jsou vztahy lidí k přírodě) a normativním přístupem (jaký by vztah k přírodě měl být) – např. v případě Jana Činčery, Františka Skály, Emilie Strejčkové.

V dalších ohledech jsou texty velmi rozmanité, různorodé. Trefně to vystihuje Pavel Sirůček, který svou odpověď uvádí jako zmínění „souvislostí a postřehů“ – a souvislosti a postřehy ke vztahu k přírodě předkládá většina účastníků ankety. Zdá se, jako by anketní otázky byly jen jakýmsi společným východiskem, ze kterého se po chvíli všichni rozcházejí do různých světových stran. Pavel Sirůček tak předkládá různorodost přístupů, s jakými by zastánci různých ekonomických směrů přistoupili ke zkoumání vztahu k přírodě, Pavel Žďárský upozorňuje na více aspektů projevů vztahu (vědomé a nevědomé, emocionální a fyziologické reakce), na nutnost pochopení celé osobnosti pro poznání vztahu (které předpokládá i sebepoznání badatele) a o denaturalizovaném povídání o přírodě se stručně zmíní Václav Cílek. I další odpovědi potvrzují, že vztah k přírodě souvisí s mnoha významnými, až klíčovými tématy dneška.

Za povšimnutí proto na tomto místě stojí, že nikdo z účastníků ankety neformuloval ani neuvedl žádnou definici (vymezení) vztahu k přírodě (viz znění první otázky). Kolem pojmu vztah k přírodě se anketními odpověďmi rozevřel široký, pestrý a udivující vějíř souvislostí, aniž by byl přitom někým popsán onen výchozí bod, tedy vymezen samotný střed těchto úvah a postřehů. Je přitom neoddiskutovatelné, že „vystřihnout“ takovou definici v rámci takto koncipované ankety by bylo velmi obtížné, a vyžádalo by si to od autora odpovědi více času. Soustřeďme se proto spíš na podobnost naší ankety (kde je absence definice dosti pochopitelná) s veřejnou diskusí k této problematice. Právě tam se totiž setkáváme s nesmírnou myšlenkovou košatostí, aniž by byly nějak ve veřejném prostoru vymezeny klíčové termíny (kromě pojmu vztah k přírodě můžeme vzpomenout např. odcizení, ekologické vědomí aj.).

Jsme moc rádi za každou odpověď, kterou jsme do této ankety dostali. Osobně se přitom domnívám, že právě diskuse takových klíčových pojmů je prvním krokem k odborné profesionalizaci environmentální výchovy a vzdělávání.

 

Diskuse, aneb slovo do pranice

Čtenářko, čtenáři, otázky pro vás (odpovězte na co chcete, třeba jen na jednu jedinou, která Vás zaujme):

1. Jakým způsobem používáte slovní spojení „vztah k přírodě“? V jakých významech, souvislostech nejčastěji? Podle čeho poznáte, jaký má kdo vztah k přírodě (kamarád, sousedka, kolega, student)?

2. Četli jste někde, nebo máte vlastní definici vztahu k přírodě? Prosím, pošlete nám ji!

3. Má podle Vás smysl se pojmem vztah k přírodě vůbec zabývat (co takhle o něm uspořádat např. seminář)? Nebo patří jako lexikální veteš na rétorické smetiště?

Vaše odpovědi nás potěší, a mohou být inspirací pro další zkoumání :-)

 

Odpovědi na anketní otázky

Václav Cílek

geolog, ředitel Českého geologického ústavu AV, spisovatel

1. Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?

Minulý týden jsem přednášel na Přírodovědecké fakultě v Benátské v Krajinově posluchárně o geodiverzitě a ochraně krajiny. Všiml jsem si, že za tabulí je volný prostor, který je plný botanických preparátů jako jsou uschlé palmy podobné barokním ornamentům a dokonce se tam nalézá krásný exemplář ženšenu s nápisem, že byl ve Vladivostoku darován expedici Hanzelky a Zikmunda. Při této přímé konfrontaci s „magickou“ přírodou jsem si uvědomil, že povídání o přírodě a její ochraně je denaturalizované, že skutečný vztah spočívá k radosti a vzrušení nad tím, jak jsou zatočené listy a kořínky cizokrajných rostlin, jak srůstají minerály, jak se otáčí nosál.

2. Podle čeho se dá podle Vás usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

Podle chování a chuti se o ní něco dozvědět.

 

Jan Činčera

Pedagogická fakulta Technické univerzity, katedra pedagogiky a psychologie

Zabývá se environmentální výchovou a prožitkovou pedagogikou

1. Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?

Příroda je opakem kultury. To znamená, že je vše nestvořené lidmi (lidskou myšlenkou), včetně biologické stránky našich těl. „Mít vztah“ znamená vztahovat se, tj. vymezovat se vzhledem k něčemu, říkat „jsem ti blízký či vzdálený, zajímáš mne – nezajímáš, líbíš se mi – nelíbíš“. Mít vztah k přírodě je proto něco zcela samozřejmého. Není nakonec i vztah ke druhému pohlaví vztahem k přírodě? Vztah k vlastnímu tělu? I naše tělo je přece unikátním ekosystémem.

Když říkáme, že environmentální výchova je o vztahu k přírodě, je zajímavé uvědomit si, že se dotýká právě i mezilidských vztahů či vztahu k sobě samotnému. Odcizení od „přírody v nás“, o které usilovali novoplatonici a které se znovu vrací v podobě úniků do virtuálních světů je pro environmentální výchovu stejné nebezpečí, jako druhý extrém – omezený materiální egoismus.

Důležitým cílem environmentální výchovy je toto vztahování rozšířit za hranice lidského druhu. Uvědomit si, že „jsme jedné krve, ty i já“, že touhy, které prožíváme, jsou analogické touhám jiných živých bytostí. Že jsme součástí sítě různých vztahů a že je lepší se na své lidské i mimolidské sousedy usmívat, než mračit. Vztah k přírodě je vlastně vztah k tomu, co ve své podstatě jsme a k těm, kteří s námi tuto podstatu sdílejí.

2. Podle čeho se dá podle Vás usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

Použiji metaforu se vztahem k sousedům. Nezáleží na tom, jak sám ten vztah hodnotím, ale jak s nimi vycházím. Jestli je mi s nimi dobře a trávím s nimi nějaký čas, nebo ne. Jestli jsem schopen případné konflikty vyřešit oboustranně akceptovatelným způsobem. Bohužel, často našim sousedům nerozumíme a chováme se způsobem, který jim není příjemný. Proto je součástí vztahu i porozumění, zejména těm hlavním zásadám, jak náš soused žije a co potřebuje. Někdy rozumíme, ale nemáme na vybranou. A pak je třeba snažit se o maximum možného. V environmentální výchově bychom řekli, že jde o porozumění, postoje a dovednosti, které vedou k proenvironmentálnímu jednání.

 

Jana Dlouhá

Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy

1. Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?

Má-li to být za sebe… Tak tedy, ráda si představuji, že něco takového je nemožné, neboť JÁ jsem příroda a to ona promlouvá mými ústy. Cítím, že opravdu jsem, jen když mou myslí proudí ony zvláštní a většinou blažené vlny energie, nebo když zažívám prosté plynutí vyvolané napětím mezi přítomností a budoucností – působené stejným nábojem, jakému je podrobeno tělesné proudění stále omývající částečky mého těla, očišťující je od denních nánosů a probouzející ke stálé obnově. Rozumím divným a pradávným pohybům zvířat a jejich zvykům, přesvědčivému rytmu jejich života; a také rostliny prosazující se pokorně proti nicotě a šedi jsou součástí tohoto (i mého) úpěnlivého úsilí. Takto, ve stálém návratu ke své přírodní podstatě, jež mi umožňuje vždy znovu se nadechnout, vidět, cítit a chápat, čím jsem, se do přírody nořím, nikoli vztahuji. Vycházím z ní a mohu mít vztah jen k tomu, čím bytostně nejsem, tedy ke svému ne-přírodnímu okolí – většinou ovšem ne příliš přátelskému.

2. Podle čeho se dá podle Vás usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

V této logice si dovolím pokračovat – soudím podle toho, zda mne jeho vztah bytostně uráží. Pokud (opět pouze) cítím, že tento KDO narušuje ono blažené plynutí v mém nitru, které je v harmonii s tichými ději v půdě, zvířecích smyslech či vzdálenějším vesmíru, pak vím – takový člověk nemůže být šťastný. Ale bohužel má také moc učinit nešťastnými i nás ostatní. Důležité je, že rozum řídím svými pocity, a nikoliv naopak. V tomto případě mi totiž mohou jen ony věrně zprostředkovat povahu toho, oč zde vůbec jde.

 

Hana Horká

Pedagogická fakulta MU, Katedra pedagogiky, oddělení učitelství 1. stupeň ZŠ

zaměřuje se na školní pedagogiku, teorii a metodiku výchovy a environmentální výchovu

1. Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?

Pojem vztah k přírodě se mi spojuje s nejednoduchým procesem jeho utváření během života jedince. Každý z nás má své zájmy, potřeby, zkušenosti, svou emocionální vnímavost, citlivost, určité dosavadní poznatky, určitou úroveň schopnosti reflexe a sebereflexe jednání, lišíme se věkem a individuálně. Tyto vnitřní podmínky se dostávají do kontaktu s přírodou (s vnějšími podmínkami) a realizují se ve vztahu (v interakci) obvykle skrze určitou aktivitu. Ve vztahu k přírodě se promítají myšlení, cítění, vůle jedince. Takto získaný hodnotící vztah k objektům a jevům přírody (označovaný jako postoj) se projevuje v chování a jednání člověka.

A protože interakce „vnitřního“ a „vnějšího“ vyžaduje pomoc zvnějšku, sehrává významnou roli učitel, který dokáže volit adekvátní činnosti k tomu, aby dítě, žák, student řadu věcí, faktů, informací nejen znal a rozuměl jim, ale aby těmto skutečnostem věřil, ztotožnil se s nimi, považoval je za důležité a v neposlední řadě tomu přizpůsobil své konání.

Utváření vztahu k životnímu prostředí chápu jako proces, který se odvíjí ve třech základních rovinách:

a) poznávací (kognitivní) – osvojování poznatků o životním prostředí, o ekologických zákonitostech, o formách myšlení a tradicích, týkajících se otázek životního prostředí, o místu člověka v přírodě, o jeho potřebách, hodnotách apod.;

b) hodnotově orientační (regulativní) – ovlivňování stylu – uvažování o světě, emocionálního vztahu k životnímu prostředí, životní a hodnotové orientace (se zvláštním zřetelem na etické a estetické hodnoty) a pohotovosti k jednání;

c) přetvářecí (činnostní) – vedení k odpovědnému a šetrnému jednání v každodenních situacích.

2. Podle čeho se dá podle Vás usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

Vztah přírodě lze posuzovat z  hlediska morálního, tzn. zda jedinec škodí, ubližuje, ohrožuje či zda pomáhá, pečuje, přispívá k péči o přírodu, účastní se, podílí se, pracuje, zodpovědně žije…

 

Naďa Johanisová

Fakulta sociálních studií MU v Brně

učí ekologickou ekonomii, členka Trastu pro ekonomiku a společnost

1. Jak bych za sebe definovala vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumím?

Sousloví může mít mnoho významů. Někdo může mít citový vztah k určitému místu, kde žije či vyrůstal. Někdo jiný má potřebu v přírodě pravidelně pobývat, pohybovat se v ní, je v ní šťastný. Někdo cítí potřebu o přírodě přemýšlet, pochopit její procesy, zkoumat ji, opět někdo jiný k ní má vztah spíše mystický, beze slov. Četla jsem o americké dámě, která vynaložila velké úsilí, aby zachránila mokřadní ekosystém ve své blízkosti, ale na dotaz, jak často tam sama chodí, sdělila, že poměrně zřídka: ten vztah je prý pevný, osobní blízkost ale nevyžaduje.

2. Podle čeho se dá usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

Martin Buber hovoří o tom, že vztahy mohou být buď typu já–ty, kde vycházíme vstříc bližnímu (či přírodě), on je pro nás cílem, anebo typu já–ono, kdy ten druhý (či příroda) jsou pro nás prostředkem k určitému cíli. Naše kultura jako celek má k přírodě všeobecně vztah spíše já–ono (příroda jako "zdroj"). Zaostříme-li na jednotlivé lidi, pak vztah k přírodě typu já–ty se asi pozná podle toho, že v přírodě dotyčný nejen rád pobývá, ale jejímu blahu se snaží přizpůsobit i veškeré své konání. Každý jeho čin má svou "zelenou" dimenzi: přírodu se snaží bránit a svůj životní styl modifikovat tak, aby jí škodil co nejméně.

 

Aleš Máchal

Pedagogická fakulta MU v Brně, Lipka – dům ekologické výchovy

1. Jak bych za sebe definoval vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumím?

Obecně dobrý vztah k přírodě má podle mého soudu člověk, který (alespoň podvědomě) cítí závislost všech živých tvorů na jejích darech (či – moderněji řečeno – na „ekosystémových službách“), je schopen vnímat a mít v úctě přírodní zázraky, díky nimž je život na Zemi možný – od skleníkového efektu přes fotosyntézu, zázrak zrození až k dekompozici – nebo má přírodu prostě rád, potřebuje vyběhnout do lesa, k vodě, radovat se z vypěstovaných kedluben, chodit po horách bez walkmanu a horského kola – a naopak strádá, když tyto potřeby nemůže delší dobu naplňovat. Anebo mu aspoň není úplně jedno, dochází-li k ničení přírody (ať je to v parku na návsi nebo v sibiřské tajze).

2. Podle čeho se dá usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

Soudím, že usuzovat lze podle postojů a zejména činů. Silný cit k přírodě má člověk, který těžce snáší letní přísušek, kdy vysychají studánky a vadnou stromy v městských ulicích. O kladném vztahu člověka k přírodě pak vypovídá ochota a vůle činit pro přírodu něco zcela konkrétního – třeba jen to, že ji nezatěžuje víc než je nezbytné. Vztah k přírodě jako souhrn citu, rozumu a vůle se tedy projevuje běžnou péčí o ni – nejen o zvlášť chráněné části přírody, ale i o „obyčejnou“ přírodu – o stařičký strom, remízek, pramen nebo muškáty v předzahrádce. Konkrétními činy člověk prokazuje míru přijetí osobní odpovědnosti za současný i budoucí stav životní prostředí.

Pavel Žďárský

filozof a religionista, externí doktorand Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, editor e-journalu Paidea

1. Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?

Vztah člověka k přírodě nejde vytrhovat z kontextu dalších vztahů. Způsob, jakým lidská bytost vstupuje do vztahů vyplývá z osobnosti, z charakterové struktury konkrétního člověka. Nejde ho tedy definovat izolovaně, pouze vztah obecně. Je to způsob, jakým se člověk vztahuje ke světu kolem sebe, i k sobě samému. Jak ho vnímá, jak je „nastavený“, vyladěný. Má konkrétní motivace, vědomé i nevědomé, je provázen emocionálními i fyziologickými reakcemi atd. Jde o celý syndrom, komplex příznaků. Člověk se v historickém procesu vydělil z přírody a když už se nevnímá jako její součást, musí k ní najít vztah na jiné kvalitativní úrovni. Odkázal bych tu asi na dílo Ericha Fromma, kde je možné hledat inspiraci k promýšlení daného tématu.

2. Podle čeho se dá podle Vás usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

Po ovoci poznáte je! A vzhledem k odpovědi na první otázku: nejde jen o ten jeden jediný vztah, úsek života. Musíme si všímat nejen (!) deklarovaných postojů ke světu a životu vůbec. Ze života a postojů, z jejich jednoty nebo rozporu vyplynou zastávané hodnoty. Když do jisté míry pochopíme osobnost toho kterého člověka, budeme mít i více jasno o jeho vztahu k přírodě. S tím je ovšem spojeno velké úskalí: pochopit jiného člověka do takové míry můžeme jen tehdy, až se naučíme chápat sebe sama – prameny svých tužeb a motivů.

 

Pavel Sirůček

Vysoká škole ekonomická v Praze

zaměřuje se na standardní a nestandardní přístupy k ekonomickým teoriím, sociálně-ekonomické koncepce vývoje a metodologické problémy společenských věd

1. Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?

Na rigoróznější definici si opravdu netroufám, takže otázku převedu na oblasti profesního zájmu a omezím se na několik souvislostí a subjektivních postřehů, které snad nebudou tak „mimo“. Z pozice kritického ekonoma, mapujícího vývoj sociálně-ekonomického myšlení, možno poukázat na údajné dilema ekonomie versus ekologie. Klasickými se staly diskuze o vypovídací schopnosti ekonomických ukazatelů, o kvalitě života, včetně různých hodnocení environmentální výkonnosti či udržitelnosti (která ovšem nutno přijímat s rezervou). „Vztah k přírodě“ má nezastupitelné místo při úvahách o klíčovém fenoménu dneška – akcelerující globalizaci a hledání řešení narůstajících globálních rozporů, kde problémy přírody, životního prostředí a podmínek přežití figurují na čelném místě (včetně spoléhání na „přírodní“ kapitalizmus). Sousloví „vztah k přírodě“ lze popřát, aby se nestalo tak zprofanovaným a tak výhodným marketingovým artiklem, jako je to v případě model typu globalizace či tzv. nové ekonomiky nebo tzv. znalostní společnosti, kde se reálné změny často předstírají tantrickým omíláním nových slov. Pomiňme pokusy o vymezení přírody (pro odlehčení - podle  „placky“ na stánku na Hlavním nádraží s nápisem „příroda je to, co roste kolem hypermarketu“) a zdůrazněme vztah „koho?“ Individualistický liberál neuznávající existenci společnosti odpoví, že vždy svobodného individua a všechna řešení fatalisticky spojí s neviditelnou rukou trhu. Kolektivista naopak poukáže na sociální determinaci, vlivy prostředí a vyzdvihne společenský charakter i tohoto vztahu. Alternativec jistě neopomene zdůraznit kořeny růstové trajektorie zabudované v samotné podstatě tržního systému (či dokonce velkého křesťansko-židovského mýtu, včetně kultovního pojetí růstu) a zpochybní oficiální západní ideologii univerzálního práva všech na blahobyt (čili konzum). Marxista připomene vytěžování lidských schopností pro zisk za kapitalismu, s klíčem v překonání soukromého vlastnictví jeho zespolečenštěním (dnes snad samosprávou). Systémový analytik nevědomky opráší dialektické teze a s využitím chaosu, fraktálů či atraktorů vypočte systémový charakter sousloví, s vyústěním v nutnosti sebe-regulace otevřených společností. Idealisté a utopisté poukáží na sílu osvěty, askeze a osobního příkladu, zdůrazní nezbytnost proměn člověka a jeho myšlení (ve směru filozofie sebeomezování) a nakonec půjdou demonstrovat za rozšíření přirozených lidských práv také na zvířata, kytičky a kameny. Ekonomičtí disidenti s rozkoší (a frustrací) obviní dogmata neoklasické ekonomie, kdy za „kulisami standardních frází“ nalézají iluzorní představu tzv. pokroku (materiálního i vědomostního). Také možná připomenou bosé františkány řídící se ekologickým heslem „Co ze Země beru, to ji také vrátím“, kteří podlehli racionalistické scholastice, směrující trajektorii vývoje směrem k neregulované exploataci Země ve prospěch člověka. Civilizace se tak stále radostněji, zběsileji a neřiditelněji řítí po slepé koleji, takže již brzy sousloví „vztah k přírodě“ nebude aktuální – nezbude totiž příroda (ani subjekt).

2. Podle čeho se dá podle Vás usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

Jaká mohou být kritéria posouzení vztahu k přírodě? Frází je, že posouzení vztahu k přírodě konkrétního jedince by mělo být komplexní a alespoň pokusem objektivně zachytit subjektivně zabarvené skutečnosti. Zřejmě není rozhodující, jak sám sebe jedinec zařazuje – včetně vždy přítomných světonázorových, ale i ideologických „brýlí“, kterými vnímáme svět. Nehledě na obecnou potřebu být ostatními přijímán pozitivně či frustrace pseudohumanistů, kterým „zelený nátěr“ (obdobně jako vějička tzv. nepolitické politiky, NGO-ismu či tzv. multikulturalizmu) slouží jako vizitka intelektuála. Opět paralela, spíše odbočka – ke globalizaci. O této sice téměř každý mluví, ale dosud neexistuje obecněji přijímaná definice ani shoda v etapizaci a datování. Jde o důsledek mnoho-vrstevnatosti, komplexnosti i ambivalentnosti problému, kdy mnozí připomínají, že shoda existovat nemůže a ani by nebyla žádoucí. Sílí však volání po obecnějším kritériu, na základě kterého by bylo možno procesy posuzovat a hodnotit. Má jít o princip ekonomie času či je na místě nějaké kritérium humanizace a směřování dějin? Nebylo by řešením nejenom globalizaci, ale i „vztah k přírodě“ posuzovat prizmatem dlouhodobé strategie přežití – skutečně trvale udržitelného rozvoje a budoucnosti? I zde však přetrvává mnoho nejasností a problémů ohledně vymezení, ale především bariér prosazování. Nepůjde zřejmě o příliš originální postřeh, když uvedeme, že důležité je, co je člověk ochoten (a také reálně může) ve vztahu k přírodě udělat – tedy i obětovat na úkor pohodlí a životního standardu. A to alespoň pro zachování dnešního stavu, resp. zpomalení nebezpečných trendů. Svět asi nezmění návrat k loučím a dostavníkům, ale značnou pokryteckostí a zástupností zavání, že mnohým „svatým“ bojovníkům proti kouření v pivnicích (či jaderné energii) příliš nevadí zplodiny osobních automobilů (včetně jejich) či houstnoucí síť dálnic, přepravujících stále nesmyslněji stále více zboží i osob. Klasikové „ne-růstových“ pohledů již dávno konstatovali, že stupeň mobility je zavádějícím ukazatelem pokroku nebo, že jedním z největších zel je právě osobní automobil či proudové dopravní letadlo. Nejenom v kontextu idejí trvalé udržitelnosti a kritiky enormního plýtvání (včetně individuálního práva každého na osobní auto) naléhavě vystupují do popředí otázky vymezení potřeb, včetně odlišení tzv. pravých a nepravých. Řešení by mohla spočívat v překonání dominantní industriální ideologie – liberalizmu, resp. renesanci tradičních konzervativních přístupů, a to i ve spojení s levicovými hodnotami. Významné místo zaujímá adekvátní ekologická výchova jako součást skutečného vzdělání, neredukovaného pouze na návody vydělávání peněz a osvojení si základů anglického jazyka či internetu. Za připomenutí na závěr možná stojí, že od starořeckého „oikos“ (jako základu pozdější ekonomie, včetně „nomos“) jsou odvozována taktéž slova jako ekologie, ve smyslu vědy o prostředí, kde mám dům, nebo „ekumena“ (pospolitost lidí majících dům na území dané kultury). Označení ekologie vychází z „oikos“ + „logos“ (slovo, řeč, myšlení, pojem též věda, nauka). Původně však „nomos“ (pravidlo, standard) a „logos“ reprezentují pouze odlišný pohled na starořecké domácnosti představované „oiky“, kdy v době archaické byla ideálem fungování „autarkeia“ (soběstačnost). Zmínit možno i starořecké slovo „éthos“ (zvyk, charakter, mravy, způsoby chování) používané od nejstarších dob, kdy starořecký koncept pod pojmy „oikonomikos“, resp. „oikonomia“ zahrnoval etické aspekty. Od nich moderní ekonomie abstrahuje, resp. implicitně předpokládá jedinou tržní-kapitalistickou etiku. K řešení příliš nepřispívá povýšená imperialita ekonomické vědy, stavící mezi ní a další disciplíny těžko překonatelné bariéry.

 

František Skála

výtvarník, zakládající člen skupiny Tvrdohlaví, v roce 1993 pěší poutník z Prahy do Benátek, dále člen divadla Sklep, člen tajné skupiny B. K. S. (Bude Konec Světa), člen několika hudebních těles (Malý Taneční Orchestr Universal Praha, Finský Barock, Tros Sketos).

(čerpáno z Wikipedie)

1. Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?

Vztah k přírodě je vztah a zodpovědnost k sobě samému a ke svým potomkům. Neboť člověk je součást přírody stejně jako žížala. Jako tvor nadaný nejvyšší inteligencí a schopnostmi ztratil pudy sebezáchovy, které v přírodě určují chování tvorů, vyčlenil se z tohoto společenství a přes veškerá varování systematicky pracuje na likvidaci svého chlebodárce, tudíž sama sebe. Zodpovědný vztah k přírodě, který ji chápe jako sobě nadřazenou autoritu by měl být základním vědomím, kterému je podřízeno veškeré lidské jednání. Nedostatek tohoto vědomí je tedy nedostatek inteligence. Vztah k přírodě byl dříve přirozeně vybudován dlouholetou zkušeností o fungování přírodních dějů. Je tedy sice věcí pragmatickou, ale zároveň je podmíněn mírou citu a úcty k nepoznatelnému.

2. Podle čeho se dá podle Vás usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

Podle svých názorů a především činů. Podle způsobu života a výchovy svých dětí. Podle ohleduplnosti ke svým bližním. Nepřímo tedy také podle politické příslušnosti a smýšlení. Je tedy třeba se nejdřív podívat na to, jak kdo žije a co pro věc dělá a teprve pak na to co říká.

 

Emilie Strejčková

dlouholetá ředitelka ekologického centra hl. m. Prahy – Toulcův dvůr

1. Jak byste za sebe definovali pojem vztah k přírodě, jak tomuto sousloví rozumíte?

Je to vztah k tomu, na čem jsme od A do Z závislí. Většinou se ale snažíme tuto závislost všemi možnými způsoby popírat a potírat (ke škodě jednotlivce, společnosti i naší planety). Někteří environmentalisté dokáží dospět až k názoru, že ten kdo má hodně hluboký vztah přírodě je buď romantik, nebo reakcionář. Pak je důležité rozlišovat vztah k původnější přírodě a k té druhotné (přetvořené člověkem). K antropocentricky zaměřenému přetváření přírody má pozitivní vztah značná část populace. Na tento trend se soustřeďuje už poměrně dlouho náš kulturní vývoj. Např.: sadovníci i lesníci se mohou na věc dívat tak, že by si téměř nevydělali ani na slanou vodu, kdyby pouze podporovali to, co se kontinuálně vyvíjelo dlouhé miliony let před jakýmikoli civilizacemi (ve srovnání s přírodním vývojem časově chvilkovými civilizacemi a chvilkovými právě proto, že nevnímali nutnost tvorby symbiotických vazeb vůči okolnímu přírodnímu prostředí). Nedokážeme-li hodně brzy najít způsoby harmonického vztahu prvotní a druhotné přírody, to znamená nenaučíme-li se skutečně posilovat služby původnějších přírodních společenstev, nelze nastartovat udržitelný rozvoj.

2. Podle čeho se dá podle Vás usuzovat, jaký má kdo vztah k přírodě?

Podle míry snah o vytěsňování přírody z vlastního života. Místo bruslení na rybníce, tak v hale, místo koupání v rybníce, tak v bazénu, místo překonávání překážek v přírodě, tak na umělých stěnách a na betonovém skateparku. Místo vycházek do přírody, nákupy v supermarketech, místo vlastní fyzické práce v přírodě zaplacení různých služeb, nezájem starat se o cokoli živého (časem to bude stále víc i včetně vlastních dětí), místo seznamování se s reálným životem venku, virtuální realita v televizi a při počítačových hrách… Je nutno ještě pokračovat? Za posledních zhruba 40 let jsou největší změny ve způsobu života právě v tomto směru a to za celou dobu, co je lidstvo lidstvem.


Jak citovat původní článek

KRAJHANZL, Jan. Rozmanitost, a společné motivy v odpovědích ankety „pojem vztah k přírodě". Envigogika [online]. 2007, roč. 2, č. 1 [cit. 2007-09-19]. Dostupné z <http://www.envigogika.cuni.cz/index.php/Envigogika/article/view/105>.



Jak citovat tento článek

KRAJHANZL, Jan. Anketa: Co pro vás znamená "vztah k přírodě"?. Český portál ekopsychologie [online] 10. 12. 2019. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/vsechny-clanky/anketa-co-pro-vas-znamena-vztah-k-prirode/

Komentáře

bez názvu

Miluju přírodu a zvířata...

počet příspěvků: 1, poslední 13. 4. 2017 20:44:18

Vstup do diskuze






Víte, jak omezený vliv mají informace o globálních změnách klimatu na postoje?

Coleman (2010) popisuje zajímavou studii, která zjišťovala, jak výše dosaženého vzdělání u členů obou největších politických stran v USA ovlivňuje jejich přesvědčení o globálních klimatických změnách. Výsledky přinesly pozoruhodná zjištění: zatímco v případě demokratů rostla s vyšším vzděláním také starost z globálních klimatických změn, u republikánů rostl s dosaženým vzděláním klimaskepticismus.

Trefně to ilustruje skutečnost, která je v psychologii dobře známá - že totiž lidé dokáží být vůči objektivním informacím často poměrně "imunní" (Futerra, 2010; O’Neill & Nicholson-Cole, 2009; Randall, 2009; Lertzman, 2008).

Více najdete v publikaci Jana Krajhanzla.

archiv >