Ekoterapie - léčba přírodou (?)

Viktor Kulhavý  |  7. 6. 2009  |  aktualizováno 2. 8. 2013  |  Studie  |  0 komentářů


Foto: © Jan Krajhanzl

Ekoterapie je prezentována jako jeden ze současných přístupů, které mají prostřednictvím účinných terapeutických faktorů pomáhat lidem. Není však tento přístup ve skutečnosti jen snahou o zviditelnění jeho propagátorů a marketingovým tahem prodávajícím magickou moc léčebné síly přírody? Co odlišuje ekoterapii od ostatních terapií, co přináší nového a jaký je vlastně její přínos?

Abstrakt: Příspěvek představuje jednu z nových terapeutických modalit - ekoterapii. Zabývá se jejími historickými kořeny a odlišnostmi od jiných terapeutických přístupů. V závěru je shrnut přínos ekoterapie pro současnou psychoterapii.

Klíčová slova: psychoterapie; ekoterapie; ekopsychologie; přírodní terapie

Abstract: The article deals with one of the new psychotherapeutic modalities – ecotherapy. A historical background and distinctions of the ecotherapy approach are presented. In the end a contribution to the contemporary psychotherapy is summarized.

Key words: psychotherapy; ecotherapy; ecopsychology; nature-based therapies

 

Co je ekoterapie?[1]

I když se naše civilizace vyvíjí v těsném sepětí s přírodou po tisíce let, jsou v posledních desetiletích postoje člověka k přírodě přehodnocovány - například v souvislosti s výskytem civilizačních chorob, znečištěním životního prostředí či klimatickými změnami. Na tomto základě také vznikly nové terapeutické přístupy, které bychom mohli souhrnně označit jako terapie, v nichž příroda vystupuje jako léčebný faktor (nature-based therapies).

Samotná ekoterapie představuje spojení myšlenek ekopsychologie[2] a psychoterapie. Ekoterapie užívá řadu technik, které mají klientovi pomoci lépe se propojit s přírodou v okolním světě a v konečném důsledku s přírodou uvnitř sebe sama („inner“ nature), tedy usilovat o propojení vnitřního a vnějšího světa[3]. Péčí o přírodu se klient vlastně učí pečovat sám o sebe. Jordan (2008) uvádí, že tradiční psychologie chápe psyché jako oddělenou od přírodního (přirozeného) prostředí. Předěl mezi psychikou a přírodou je ekopsychology považován za příčinu současné ekologické krize. Ekoterapie využívá psychoterapeutických principů a zároveň léčebného potenciálu přírody, aby klientům umožnila najít význam jejich emocí a životních zkušeností. Pobyt v přírodním prostředí nabízí místo pro reflexi a uvědomění si propojenosti jedince se světem okolo něj. Způsob, jakým přistupujeme ke světu a interpretujeme jej, vytváří osobní příběh, který osmyslňuje naše emoce a zážitky.

Jak tedy probíhá ekoterapie v praxi? Jednou z možností je, že terapeut vyráží se skupinou klientů (nebo jen s jedním klientem) na procházku do lesa. Skupina se může čas od času zastavit a pracovat podobně jako při běžné skupinové terapii nebo se rozhovory odehrávají za chůze. Dalšími používanými technikami jsou meditace, práce s metaforami Self v přírodě, vytváření si vlastních rituálů napomáhajících léčebnému procesu a seberozvoji, zkoumání vztahů mezi Já, přírodou a druhými, pobyt v přírodě o samotě či několikadenní putování ve skupině s přespáním v přírodě.


Podle Jordana (Roe, 2008)  je podstatou ekoterapie:

  1. uvědomění si krásy a spirituality přírody jako léčebného prostředku;
  2. pobyt ve venkovním prostředí a aktivita ve volné přírodě jako terapeutický nástroj;
  3. využití pěstitelství a péče o životní prostředí pro terapeutické účely;
  4. vypořádávání se s úzkostí zapříčiněnou environmentálními hrozbami jako je například změna klimatu.
 

Kde leží kořeny ekoterapie?

Při hledání kořenů ekoterapie jsem nalezl řadu okrajových terapeutických přístupů, které jsou s ekoterapií nějakým způsobem spřízněny. O efektivitě či terapeutickém potenciálu řady z nich lze však diskutovat. V dostupných zdrojích bohužel existuje jen málo experimentálních studií, které by nezávisle a kriticky zhodnotili jejich přínos, stále je tedy na místě určitá opatrnost, odkazuji-li na ně jako na „psychoterapie“.

Existuje řada studií, které naznačují, že kontakt s přírodou je pro člověka přinejmenším důležitým a významně ovlivňuje jeho ontogenezi (Kulhavý, 2008). V této oblasti byly formulovány dvě teorie nabízejících vysvětlení účinku kontaktů s přírodou na lidskou psychiku – teorie posilujících odpovědí (restorative responses theory) a teorie obnovení pozornosti (attention restoration theory - ART) – podrobnosti viz Bell (2001). Výsledky z více než stovky dalších studií ukazují na význam odpočinku v přírodním prostředí – zejména v evolučně původním prostředí připomínající původní  krajinu savanovitého typu - pro snižování hladiny stresu (Ulrich a kol., 1991). Také studie provedené ve věznicích, zubařských ordinacích a nemocnicích ukazují na pozitivní účinky přírodního prostředí na fyziologickou a emocionální pohodu člověka (well-being) (pro přehled těchto studií viz Kahn, 1997). Tyto zdroje je možné pokládat za počátky úvah o využívání přírody jako léčivého faktoru v terapeutické praxi.

Za inspiraci a nejspíše prvního předchůdce ekoterapie můžeme považovat Tent Therapy, o které existují zmínky již z počátku 20. století (Roe, 2008). Pacienti v psychiatrických zařízeních byli přesouváni do stanů na pozemku nemocnice, což mělo údajně za následek zlepšení jejich stavu. Výzkumně však tato pozorování potvrzena nebyla.

Za terapeutické sourozence ekoterapie bychom mohli označit Wilderness Therapy (WT) a Adventure therapy (AT).

Pojem Wilderness Therapy je obtížně definovatelný. V literatuře je možné nalézt řadu příbuzných termínů či synonym jako: therapeutic wilderness camping, adventure therapy, wilderness adventure therapy, wilderness treatment programs, wilderness experience programs (Moore a Russell, 2002)[4]. Společnými prvky je zaměření se na rozvoj sebepojetí (self-concept) účastníků a rozvoj jejich sociálních dovedností. Podle Russella a Farnuma (2004) může pobyt v „divočině“ mimo prostředí urbanizované a technokratické kultury spouštět emoce a vyvolávat zážitky odbourávající stres, který je běžnou součástí moderního urbanizovaného prostředí. V USA jsou klienty takových programů zejména adolescenti se zkušeností se zneužíváním návykových látek, s agresivním či jinak patologickým chováním. Prostřednictvím WT je u nich zvyšována vnímaná osobní účinnost (self-efficacy), snižována míra recidivy, podporováno sebepojetí a interní místo ovládání (locus of control). I když, jak uvádějí autoři, je v USA asi stovka terapeutických programů WT, jichž se účastní kolem deseti tisíc (!) klientů a členů jejich rodin, bylo publikováno zatím jen nemnoho studií, které vyhodnocují působení terapeutických faktorů přítomných v procesu WT. Friese, Pittman et al (1995) ve své přehledové studii zpracovali 187 dokumentů, které se Wilderness Therapy výzkumně zabývaly. Z jejich závěrů vyplývá, že studie sice dokládají pozitivní efekty, avšak většina z nich neprošla peer-review procesem a byla publikována pouze v okrajových literárních zdrojích. Výsledky zkoumaných studií podle autorů nevycházejí z důsledně zpracovaných dat a rovněž nepocházejí z experimentálních, srovnávacích a longitudinálních studií.   S podobným projektem na ně navázali  Moore a Russell (2002) a s odstupem sedmi let konstatují, že metodologicky se úroveň studií v této oblasti v letech 1996-2001 zvýšila (přidán kvalitativní výzkum, výzkumy procházejí recenzním řízením, objevilo se několik longitudinálních studií).

Jedním ze slibných modelů terapeutického procesu Widerness Therapy je koncepce Russella a Farnuma (2004), která identifikuje faktory změny na úrovni: a) prostředí, ve kterém se klienti pohybují (Wilderness), b) proměn sebepojetí (Physical Self) a c) sociálních vztahů (Social Self). Autoři zdůrazňují, že působení každého z faktorů má v průběhu terapie odlišnou dynamiku. Model má sloužit jednak k lepšímu využití specifických faktorů efektivity WT, dále jako základ společného diskurzu o WT a testování jeho teoretických základů.

V podobném duchu vyznívá přehledová studie pojednávající o Adventure Therapy Gillise a Thompsena (1996). Řadí AT mezi zážitkové a skupinové terapie založené na aktivitě klientů a využívající metod jako například skupinové kooperativní hry, outdoorové aktivity, expedice[5]. Faktorem změny jsou reálná či vnímaná rizika (fyzická a psychologická).  Autoři zdůrazňují, že od uveřejnění jejich prvního přehledu (Gillis, 1992) vyvstala v následujících diskusích otázka, co se vlastně děje, když se s klienty vydáváme v terapii za „dobrodružstvím“. Vyzývají k vytvoření společné výzkumné základny, která by Adventure Therapy  přinesla potřebnou kredibilitu.

   

Jaký je přínos ekoterapie pro současnou psychoterapii?

Při hledání současných aplikací ekoterapie jsem nalezl jednak nabídky workshopů (často formou pobytu v přírodě), ale také odkaz na britskou neziskovou organizaci MIND (2008), která pomáhá lidem s psychickými obtížemi (mental distress) - například snahou o jejich opětovné začlenění do společnosti, vzděláváním a osvětou veřejnosti o psychických onemocněních, ovlivňováním legislativy apod. MIND v roce 2007 zveřejnil zprávu „Ecotherapy - the green agenda for mental health“ (MIND, 2007). Ve zprávě jsou prezentovány argumenty, které mají podnítit zákonodárce i veřejnost k tomu, aby se ekoterapie stala obecně uznávanou alternativní léčbou psychických obtíží, která by mohla v některých případech nahradit medikaci. Jako další požadavky adresované politikům MIND uvádí: umožnit klientům v co nejširší míře kontakt s přírodou (green excercise), uznat význam zeleně v lékařské péči, územním plánování, architektuře atd. Jako jeden z deseti stěžejních bodů zde figuruje i potřeba hodnocení ekoterapeutických projektů, sběr dat a shromažďování závěrů výzkumných studií. Zpráva MIND je také zajímavá tím, že jsou v ní prezentovány dva výzkumy, na kterých organizace spolupracovala s University of Essex (Pretty et al., 2005; Pretty et al., 2006) a dotazníkové šetření, které bylo provedeno mezi jejími vlastními členy[6]. Závěry výzkumů potvrdily, že pohybové aktivity v přírodě měly v laboratorních podmínkách pozitivní zdravotní dopady, stejně se vyjádřili i respondenti pravidelně se účastnící skupinových setkání MIND o účinku programů, ve kterých participovali.

 

Shrnutí

Ekoterapie je terapeutickou modalitou, která akcentuje propojení prožívání jedince s faktory prostředí, ve kterém se pohybuje. Podle mého názoru nelze ekoterapii považovat za samostatný terapeutický směr. Její přidanou hodnotou je, že se terapeutické působení odehrává v prostředí, které může pozitivně podporovat terapeutický proces. Pobyt v přírodě se skupinou lidí s podobným zaměřením či problémy je pro klienty neobvyklou změnou a stimulací, která sama o sobě má léčebný potenciál. I když řada studií potvrzuje pozitivní účinky pobytu v přírodě, nenalezl jsem studii, která by přímo zkoumala vliv přírodního prostředí na efektivitu terapie. Zdá se tedy, že zde leží výzva pro další výzkum.

Co se týče kořenů, ze kterých ekoterapie vyrůstá, nelze o těchto zdrojích rozhodně říci, že by byly bezvýhradně přijímány. Dva ze zdrojů, kterými jsem se blíže zabýval – Wilderness Therapy a Adventure Therapy (a dost možná, že jde ve skutečnosti jen o jeden přístup) nemají zatím vytvořeno potřebné výzkumné zázemí a i když jsou používanými metodami, chybí jim rámec na základě kterého by bylo možné jejich efektivitu zkoumat.

V čem tedy spočívá přínos ekoterapie? Myslím, že přináší jen málo nového pro terapeutický proces samotný a lze ji spíše považovat za inovaci co se týče „settingu“ terapeutického sezení.

[1] Propřiblížení pojmu ekoterapie (ecotherapy)vycházím z informacíuvedených na internetovýchstránkách ekoterapeuta Martina Jordana (2008).

[2] Ekopsychologie (Ecopsychology) představujesyntézu mezi ekologií a psychologií.Vychází z psychoanalytických kořenů,prací Theodora Roszaka (1992) a myšlenekhlubinné ekologie. Původně zdůrazňovala dimenzipsychického zdraví závislou na„zdravém“ emočním vztahu kpřírodě.  V současnosti se všakekopsychologie odpoutala od rozsakovských kořenů a včlenilase do proudu conservation psychology (Kulhavý, 2008).Témata, kterými se nynízabývá, se týkají vztahučlověka a přírody, lidsképrožívání přírody achování ovlivňujícíživotní prostředí. V českémprostředí se ekopsychologií nainternetovém portálu „Vztah kpřírodě“ zabývá JanKrajhanzl (2008).

[3] Jordan (2008) ilustruje podstatu tohotopropojenícitátem M. Heideggera: „Porozumění soběsamotnému je vždy porozuměním světu.“(Understanding one’s existence as such is always anunderstanding of the world)

[4] Hlubší rozbor pojmuWilderness Therapya jejích zdrojů lze nalézt například vpráci Rusellové (2001).

[5] Jedním zmyšlenkových vlivůAT je model zážitkového učenívytvořený Outward Bound v USA v polovině minuléhostoletí. Význam osobnízkušenosti viz také Kolbův cyklus (Kolb, 1984).

[6] K prezentovaným závěrům aprůběhudotazníkového šetření bybylo možné mít některémetodologické výhrady. Nenívšak cílem tohoto textu zabývat setěmito pochybnostmi detailněji.

 

Literatura

Bell,P. A. et al. (2001). Environmental Psychology.  5th ed. FortWorth, TX : Harcourt College Publishers.

Friese,G. T., Pittman,J. T., & Hendee,J. C. (1995). Studies of the Use of Wilderness for Personal Growth,Therapy, Education and Leadership Development: An Annotation andEvaluation. University of Idaho, Wilderness Research Center.

Gillis,H. L., & Thomsen,D. (1996). A Research Update of Adventure Therapy (1992-1995):Challenge Activities and Ropes Courses, Wilderness Expeditions, andResidential Camping Programs.

Jordan,M. (2008). Ecotherapy – personal healing and healing for theearth [online]. Dostupné na WWW: <http://www.ecotherapy.org.uk>(cit. 30. 11. 2008).

Kahn,Jr., P.H. (1997). Developmental psychology and the biophiliahypothesis: Children's affiliation with nature. Developmental Review,17(1), 1-61.

Kolb,D. A. (1984). Experiential learning: Experience as the source oflearning and development. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall.

Krajhanzl.J. ed. (2008). Vztah k přírodě. Internetovýportál ekopsychologie [on line]. Dostupné na:<http://www.vztahkprirode.cz>.

Kulhavý,V. (2008). Psychologická východiskaenvironmentální výchovy. Brno :Fakulta sociálních studií, 2008.Bakalářská práce. Dostupnéna WWW: <http://www.is.muni.cz/th/42121/fss_b/>.

MIND(2008). Mind – for better mental health [on line].Dostupné na WWW: <http://www.mind.org.uk>   

MIND(2007). Ecotherapy - the green agenda for mental health [online].Dostupné na WWW:  <http://www.mind.org.uk/mindweek2007/report/>(cit. 30. 11. 2008).

Moore,T., & Russell,K. C. (2002). Studies of the Use of Wilderness for Personal Growth,Therapy, Education, and Leadership Development: An Annotation andEvaluation.

Pretty,J., Hine,R., & Peacock,J. (2006). Green exercise: The benefits of activities in green spaces.Biologist, 53(3).

Pretty,J., Peacock,J., Sellens,M., & Griffin,M. (2005). The mental and physical health outcomes of green exercise.International Journal of Environmental Health Research, 15(5), 319-337.

Roe,J. (2008). Ecotherapy – a talk to Sussex Counselling byMartin Jordan. [online]. Dostupné na WWW:  <http://www.ecotherapy.org.uk/files/ecotherapy/home/report_on_ecotherapy_talk_final.doc>(cit. 30. 11. 2008).

Roszak,T.  (1992).  The Voice of the Earth:  AnExploration of Ecopsychology.   New York: Simon & Schuster

Russell,K. C. (2001). What is Wilderness Therapy? Journal of ExperientialEducation, 24(2), 70-79.

Russell,K. C., & Farnum,J. (2004). A concurrent model of the wilderness therapy process.Journal of Adventure Education & Outdoor Learning, 4(1), 39-55.

Ulrich,R. S., Simons,R. F., Losito,B. D., Fiorito,E., Miles,M. A., & Zelson,M. (1991). Stress recovery during exposure to natural and urbanenvironments. Journal of Environmental Psychology, 11,201–230.


Jak citovat původní článek

KULHAVÝ, Viktor. Ekoterapie – léčba přírodou (?) Psychoterapie. Brno: Fakulta sociálních studií. 2009, č. 2.



Jak citovat tento článek

KULHAVÝ, Viktor. Ekoterapie - léčba přírodou (?). Český portál ekopsychologie [online] 15. 2. 2019. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/citarna/studie/ekoterapie-lecba-prirodou/






Víte, proč má Český portál ekopsychologie ve svém logu zeleného muže?

Protože se v něm stejně jako v ekopsychologii prolíná to lidské a přírodní. Jedním z klíčových témat ekopsychologie je kontakt s přírodním světem a zelený muž ztělesňuje jak přírodní svět, tak důležitost našeho spojení s ním. Možná jste si všimli, že z úst zeleného muže vyrůstají zelené výhonky – a jedna z našich hlavních otázek přitom zní, jak s veřejností mluvit o přírodě a životním prostředí. A konečně, příroda kolem nás i v nás si zaslouží vnímavost a respekt, a my se budeme na našich stránkách opakovaně vracet k tématu, proč lidé (ne)chrání životní prostředí.

Zelený muž je nicméně symbol zahalený tajemstvím a je mnoho způsobů, jak ho interpretovat. Pokud se o zelených mužích chcete dozvědět víc, doporučujeme českou Wikipedii, povedenou bakalářskou práci Anny Němcové nebo ukázku z knihy "Cestami zelených mužů".

Logo Zeleného mužu pro nás vytvořila grafička Jana Kudrnová, kterou nám doporučili ze Sedmé generace.

archiv >