Psychologie Dnes: Proč potřebujeme přírodu
Ubližujeme přírodě a příroda se brání, slyšíme na jedné straně. Nikoli, není třeba se ničeho obávat, změny v ekosystémech jsou v historii Země běžné, uklidňuje druhá strana.
Otázka vztahu člověka k přírodě a k životnímu prostředí se u nás stejně jako v ostatních rozvinutých zemích dostává stále častěji na pořad dne. Příčinou nejsou pouze občasné živelné katastrofy, jež jsme u nás zažili na vlastní kůži a o nichž se domníváme, že mohly vzniknout působením člověka na přírodu. Zdá se, že potřeba být obklopen přírodou patří ke spontánním a hlubokým lidským potřebám. Klasické výzkumy z osmdesátých let týkající se takzvaných „environmentálních preferencí“ neboli typů životního prostředí, které si člověk spontánně podle svých sympatií zvolí, ukázaly důležitost přírodního prostředí pro člověka bez ohledu na kulturu a věk. Pokusné osoby měly za úkol vybrat z předkládaných diapozitivů ten typ životního prostředí, který jim byl nejsympatičtější. Přesto, že řada z nich žila ve městech celý život, bez výjimky všichni sáhli po diapozitivu zachycujícím přírodní prostředí. Se stejnými výsledky se psychologové setkali i ve výzkumu přímo v terénu - v drtivé většině dává člověk přednost přírodnímu prostředí.
Plné znění článku
- Psychologie Dnes / Jakub Hučín: Proč potřebujeme přírodu
Jak citovat tento článek
HUČÍN, Jakub. Proč potřebujeme přírodu. Psychologie Dnes. Dostupné z: http://jakub.hucin.cz/eko.html
Víte, jak omezený vliv mají informace o globálních změnách klimatu na postoje?
Coleman (2010) popisuje zajímavou studii, která zjišťovala, jak výše dosaženého vzdělání u členů obou největších politických stran v USA ovlivňuje jejich přesvědčení o globálních klimatických změnách. Výsledky přinesly pozoruhodná zjištění: zatímco v případě demokratů rostla s vyšším vzděláním také starost z globálních klimatických změn, u republikánů rostl s dosaženým vzděláním klimaskepticismus.
Trefně to ilustruje skutečnost, která je v psychologii dobře známá - že totiž lidé dokáží být vůči objektivním informacím často poměrně "imunní" (Futerra, 2010; O’Neill & Nicholson-Cole, 2009; Randall, 2009; Lertzman, 2008).
Více najdete v publikaci Jana Krajhanzla.
