Stručné představení charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí

Jan Krajhanzl  |  13. 4. 2015  |  Články  |  0 komentářů


Foto: Camil Tulcan / flickr.com (Creative Commons)

Ukázka z nové knihy Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí (2014).

Mnoho lidí se rádo rozpovídá o svém vřelém vztahu k přírodě. Zahrádkář, turista, přírodovědec, lesník, pastevec, malíř-krajinář, outdoorový sportovec, ekologický aktivista i cestovatel do divoké přírody. Stačí je chvíli poslouchat a člověka napadne, že každý vlastně mluví o něčem jiném.

Pokud chceme porozumět vztahům lidí k přírodě a životnímu prostředí, pomůže nám k tomu pět základních charakteristik: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Vymezuji těchto pět charakteristik tak, aby každá z nich vystihovala jinou oblast vztahu k přírodě a životnímu prostředí, každá z nich pomáhala vyjádřit osobitost našeho vztahu k přírodě a životnímu prostředí, každá z nich umožňovala sledovat vývoj vztahu k přírodě a životnímu prostředí a srovnat ho s jinými lidmi.

Než se v dalších kapitolách seznámíme s jednotlivými charakteristikami podrobně, představme si je nejdříve zde ve stručnosti.

 

Potřeba kontaktu s přírodou

Člověk s vyšší potřebou kontaktu s přírodou hledá způsoby, jak být co nejvíce v přírodě a jak být co nejvíce s přírodou. Přírodní svět ho přitahuje a láká, a pokud v jeho blízkosti nemůže žít, vyráží do něj, kdy může.[1] S přírodninami a přírodními materiály se setkáme u něj doma, s přírodní tematikou v jeho knihovně a s přírodními scenériemi na zdech jeho bytu nebo na pozadí počítače.[2] Pokud se takovému člověku nedostává potřebného kontaktu s přírodou, bývá neklidný a nesoustředěný, a ve svých fantaziích utíká do chvil, kdy v přírodě byl nebo kdy do ní opět vyrazí. Člověkem s vyšší potřebou kontaktu s přírodou může být stejně tak víkendový chatař jako tramp, máchovský poutník stejně jako terénní cyklista, houbař zajíždějící autem do lesa, horolezec, výtvarník-krajinář i myslivec.

Člověk s nižší potřebou kontaktu je vůči pobývání v přírodě lhostejný. Příroda ho „netáhne“ – pokud v ní přece jen tráví čas, je to například kvůli partnerce, přátelům, výdělku či zlepšování fyzické kondice.

Potřebu kontaktu s přírodou najdeme například v pozadí pátečních kolon na výpadovkách z velkých měst, české chatařské a chalupářské vášně, vysokých cen realit v blízkosti městské zeleně, šířících se městských satelitů a útěků z měst, všemožných turistických a sportovních aktivit v přírodě nebo třeba myslivosti.

 

Adaptace na přírodní podmínky

Setkávání s přírodou souvisí také s určitými schopnostmi a dovednostmi, kterými jsou lidé obdařeni v různé míře. Člověk s vyšší úrovní adaptace na přírodní podmínky si v přírodě (a s přírodou) umí poradit. Umí se dobře pohybovat přírodním terénem (což dnes není u mnoha lidí zdaleka samozřejmostí), umí v přírodě pobývat několik dní, rozdělá oheň, ví, co jíst a co ne, co dělat za bouřky a kde si nachystat nocleh. Je zvyklý na různé druhy počasí a různé venkovní teploty. Pro kontakt s přírodou je vybavený tělesně (pohybově, smyslově, fyziologicky), emočně i intelektově – svými schopnostmi, dovednostmi i poznatky. Umí si v ní odpočinout a ví, na co si dát pozor. Ovládá základy dovedností pro pěstitelství a chovatelství.

Člověk s nízkou adaptací na přírodní podmínky se v přírodě stresuje nereálnými hrozbami, kdečeho se štítí a chvíle v přírodě jsou pro něj spojeny s nepříjemnou ztrátou pohodlí.[3] Své nedostatky může kompenzovat sofistikovaným outdoorovým oblečením a vybavením, které mu umožňuje zvládnout i situace, které by pro něj jinak byly příliš náročné.

Vysoká úroveň adaptace na přírodní podmínky je ideálem pro skauty, woodcraftery a všechny, kteří se na kurzech přežití učí, jak obstát v divoké přírodě.

 

Estetický postoj k přírodě

Zatímco adaptace na přírodní podmínky je výkonově zaměřená a spojená se schopnostmi a dovednostmi, estetický postoj k přírodě vystihuje rozdíl mezi lidmi v hloubce jejich estetického prožívání kontaktu s přírodou. Jako charakteristika vyjadřuje různou míru estetické vnímavosti a všímavosti k okolní přírodě (srv. Chenoweth, Gobster, 1990). Pozornost člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě přitahuje okolní příroda, zajímá ho, někdy až pohlcuje. Spatří a uslyší to, co mnozí míjejí, ucítí a pocítí to, o čem druzí nemají ponětí. Zatímco strom bude pro méně esteticky vnímavého člověka jen obyčejným stromem, pro člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě představuje celou řadu podnětů a vjemů: přírodovědně postřehne celou řadu detailů, těší se škálami barev a světel, unáší se symfonií šumění listů nebo třeba pociťuje ježení vlasů v zátylku prouděním „energie“. Na přírodu se umí vyladit, ona si bere jeho pozornost a na oplátku mu dává celou řadu prožitků a zážitků, podnětů a vjemů, které si zpětně umí vybavit.

Člověk s nízkou úrovní estetického postoje k přírodě si ze svého okolí vybaví jen málo přírodních detailů. Má potíže se na přírodu soustředit – myšlenky a pocity ho vedou jinam.

Estetický postoj k přírodě se po staletí projevuje v přírodním mysticismu a v umění (krajinomalba, přírodní lyrika), v současné době například v rostoucím zájmu o krajinu, poutnictví a bioregionalismus.

 

Etický postoj k přírodě

Všímejme si, jak se lidé chovají k přírodě kolem sebe, kde začíná a končí jejich soucit s živou přírodou. Poslouchejme, jak by řešili situace, kde se střetávají zájmy člověka se zájmy přírody. Právě morální emoce a přesvědčení o tom, jaké mají lidé práva a povinnosti ve vztahu k přírodě, jsou podstatou etického postoje k přírodě.

Na rozdíl od ostatních čtyř charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí potřebujeme pro vystižení etického postoje k přírodě dvě škály: škálu submise a dominance vůči přírodě a škálu afiliace (přátelství) a hostility (nepřátelství) k přírodě. Právě propojení těchto dvou škál vystihuje nejznámější typy etických postojů k přírodě, se kterými se můžeme setkat ve společenských vědách, jako je panský, správcovský, partnerský či romanticko-spirituální postoj k přírodě.

V běžném životě se s etickým postojem nejčastěji setkáme při různých výměnách názorů na téma „kácet x nekácet“, „sekat x nesekat“, „střílet x nestřílet“, „vypalovat x nevypalovat“, „trávit x netrávit“, „betonovat x nechat být“ či „vyhubit x nechat žít“.

 

Environmentální vědomí

Ne každý, kdo je ohleduplný k přírodě ve svém bezprostředním okolí („mouše by neublížil“), se jako občan a spotřebitel chová odpovědně k životnímu prostředí. Člověk s vyšším environmentálním vědomím[4] má vnitřní motivaci chránit životní prostředí. Neuslyšíte ho zlehčovat environmentální problémy – znečištění, vymírání druhů a ohrožení přírodních cyklů planety vnímá jako vážné hrozby. Sám si uvědomuje environmentální souvislosti svého života a hledá způsoby, jak se chovat k přírodě ohleduplněji. Osvojuje si celou řadu proenvironmentálních návyků – například třídí odpad, omezuje svoji spotřebu vody a energie, a ve svých potřebách se umí se zřetelem k ochraně životního prostředí uskromnit. Podporuje také environmentálně udržitelnou politiku a angažuje se v aktivitách na ochranu přírody a životního prostředí.

Pro člověka s vysokým environmentálním vědomím není ochrana přírody jen otázkou jeho vědomostí a přesvědčení, ale také jeho emocí[5] – cítí smutek z devastace ekosystémů, soucítí s ohroženými a trpícími zvířaty, prožívá obavy z environmentální budoucnosti.

Člověk s nízkým environmentálním vědomím je k ochraně přírody lhostejný. Neváhá s aktivitami, které životní prostředí poškozují, a v horším případě může ochranou životního prostředí opovrhovat.

Environmentální vědomí se zhmotňuje v kampaních environmentální osvěty, v protestních akcích na ochranu přírody a životního prostředí, v práci ekologických aktivistů, v péči dětských kroužků a oddílů o chráněná území a významné krajinné prvky, v rostoucí poptávce po produktech šetrných k životnímu prostředí nebo v zelených politických koncepcích.

 

Vztah plný rozporů

Pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí ukazuje, že skutečnost není černobílá ani jednorozměrná. Nemá smysl potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí vtěsnávat do jednoho slova, jednoho termínu, jedné škály. Nemá smysl říkat, že má někdo kladný nebo záporný vztah k přírodě, že je odcizený přírodě nebo není.

Nejen, že vztahy k přírodě a životnímu prostředí nelze smysluplně zredukovat do jedné charakteristiky, ale příznačná je pro ně naopak vnitřní nevyváženost a rozpornost. Rozhlédněme se kolem sebe a typických příkladů uvidíme víc než dost:

  • turisty, kteří cestují za divokou přírodou na druhý konec světa (vysoká potřeba kontaktu s přírodou a nízké environmentální vědomí),
  • dospívající, kteří milují všechno živé, ale jen do chvíle, kdy jim cestu v lese zkříží slimák (vysoký etický postoj k přírodě a nízká adaptace na přírodní podmínky)
  • venkovany, kteří jsou zvyklí i na nepřízeň počasí, ale v kotli si klidně zatopí i PETkami (vysoká adaptace na přírodní podmínky a nízké environmentální vědomí)
  • sportovce, kteří potřebují pohyb venku, ale je jim vlastně úplně jedno, jak to kolem nich vypadá (vysoká potřeba kontaktu s přírodou a nízká úroveň estetického postoje k přírodě).

Podobná nevyváženost charakteristik vztahu k přírodě je mezi lidmi častá. Vzácné jsou naopak případy, kdy mají lidé rozvinutých všech pět charakteristik (jakýsi eko- a bio- ideál?) nebo jsou ve všech charakteristikách „zakrnělí“.[6] Vztah se tedy na jedné škále vyjádřit nedá – a jak uvidíme v dalších kapitolách, dokonce ani pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí se nedá vystihnout pěti škálami (charakteristiky jsou členitější, než aby se daly beze zbytku vystihnout jednou škálou).

Dovolme si však pro názornost ještě chvíli pokračovat v určitém zjednodušení a uveďme dva příklady vytvořené studenty, které ukazují, v čem je lepší popis vztahu k přírodě a životnímu prostředí podle několika charakteristik než podle jediné škály:[7]

 

Příklad pro ilustraci od Petry Průchové

Vytvořený podle charakteristiky: vysoká potřeba kontaktu s přírodou, spíše nižší adaptace na přírodní podmínky, nízká úroveň estetického postoje k přírodě, střední úroveň environmentálního vědomí.

Člověk, který vášnivě miluje přírodu a často o ní mluví, nevydrží bez ní ani chvilku; pokud je nucen bydlet ve městě, má byt plný květin a dalších přírodnin (kterým ale bohužel moc nerozumí, proto mu občas nějaká květina uschne nebo uhnije), na stole má kalendář s fotkami krajin, vlastní domácí zvíře/zvířata, ale je to podobné jako v případě květin, občas nějaké zvířátko pojde nedostatkem či nevhodností stravy.

Na dovolenou jezdí výhradně do přírody, ale ne pod stan, natož pod širák, lépe do nějakého hotýlku nebo penzionku s určitým servisem – aby se mohl kochat přírodními krásami a nemusel se starat o takové banality, jako např. kde si usuší věci, když zmokne, kde se večer umyje, co bude k jídlu apod.

Cestuje většinou s cestovní kanceláří nebo alespoň s textovým průvodcem, protože sám není moc všímavý. Kdyby mu někdo neřekl, na co se má v přírodě zaměřit a kam se podívat, tak by si toho vlastně ani nevšiml; proto si rád nechá poradit, co je důležité a krásné (resp. se někomu jinému zdá důležité a krásné).

Co se týče chování k přírodě a v přírodě – chová se slušně, pokud ho to nijak zvlášť neomezuje, tzn. že např. třídí odpad, pokud s ním ovšem nemusí chodit příliš dlouhou cestu k popelnicím, apod.

 

Příklad pro ilustraci od Ivany Rýparové

Vytvořený podle charakteristiky: spíše vyšší potřeba kontaktu s přírodou, nízká adaptace na přírodní podmínky, vysoká úroveň estetického postoje k přírodě, spíše nižší environmentální vědomí.

Bude to malíř. Kontakt s přírodou potřebuje, ale přiměřený. Do přírody zajde, když ho kupříkladu ovane léto, chce ten dojem mermomocí zachytit, a tak vyrazí. Stačí mu málo. Obraz, náladu a ducha místa si „vyfotí“ do své mysli a utíká honem honem k plátnu. Kdyby se mělo stát to, že by nedej Bože musel v přírodě zůstat, bez konzervy, kompasu, stanu by to nezvládl… prostě do skautu nechodil, na chalupě oheň bez podpalovače nerozdělal a slunko snad asi zapadá na západě… Roztržitý umělec, kombinace Exupéryho Malého prince a nějaké éterické víly, co žije ze vzduchu. Umělcova duše je schopna postihnout nejjemnější detail krajiny, obraz okolí je špikován každým sebedrobnějším vjemem. Muchomůrka jako šátek Ferdy Mravence, šiška připomínající pásovce nebo ploník imitující periskop. Všechno něco znamená, všechno má svoje místo. Environmentální vědomí nemá v proudu asociací, obrazů, představ a prudkých pohnutí mysli dostatek místa. Obal od terpentýnu patří tak daleko, přesně tam, aby nová myšlenka stačila přistát na plátně, a proto, když se nějaký ekologický počin povede, nebude se zlobit… Panta rhei.

 

Uvedené příklady ilustrují různorodost vztahů lidí k přírodě a životnímu prostředí. Nepřímo tak dokládají, jak problematické jsou snahy vtěsnat vícerozměrnost vztahů lidí k přírodě a životnímu prostředí do jedné škatulky, ať už je tou škatulkou cokoliv, jedno jestli kladný vztah k přírodě, pozitivní postoj k přírodě, odcizení přírodě nebo ekogramotnost. Zásadním nedostatkem těchto jednorozměrných konceptů je přitom to, že selhávají v popisu reálných vztahů lidí k přírodě – např. kolik dnes najdeme lidí, které to táhne do přírody a zároveň se ochranou životního prostředí příliš nezabývají? Jak tuto vyšší potřebu kontaktu s přírodou a nižší environmentální vědomí vyjádřit na ose mezi spřízněním s přírodou a odcizením přírodě nebo kladným a záporným vztahem k přírodě?

Pokud bychom nezačali mezi uvedenými charakteristikami rozlišovat například v environmentální výchově, mohli bychom se jednoho dne dočkat nepříjemného překvapení – to až bychom zjistili, že naše dobře míněné aktivity, které měly za cíl podporovat environmentálně příznivé chování, ve skutečnosti vychovávají jiný druh obdivovatelů a milovníků přírody, než bychom si přáli – novomanžele stavějící domy na satelitních předměstích, lesní čtyřkolkáře, milovníky golfu, lovce exotické fauny nebo duchovní turisty putující za splynutím s přírodou na druhý konec světa.

O návrat k přírodě by se v takovém případě v určitém slova smyslu jednalo – o cestu k environmentální udržitelnosti stěží.

 

Vztah k přírodě, vztah k životnímu prostředí?

Slova „příroda“ a „životní prostředí“ se tu od začátku do konce často opakují, obě dokonce kladu vedle sebe v klíčovém termínu celé knihy. Ačkoliv lze stěží považovat některou definici přírody a životního prostředí za obecně platnou, stojí za to se na chvíli u obou pojmů zastavit.

Přírodou rozumím mimolidský svět spojený především s biosférou. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí však nemá smysl vymezovat přírodu prostorově, tedy řešit, jaké místo ještě přírodou je a které už přírodou není. Přírodu chápu jako princip (fenomén), který vystupuje ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí v různých rolích. V oblasti potřeby kontaktu s přírodou prožívá někdo setkání s mimolidským světem na louce a v lese, někomu naopak stačí městský park a záhon tulipánů, jiný uspokojí svou potřebu kontaktu s přírodou pouze v divoké přírodě. Adaptace na přírodní podmínky zohledňuje působení nejen živé a neživé přírody, ale i atmosféry (počasí). Estetický postoj k přírodě se projevuje při setkání s mimolidským světem, který však může být ovlivněný člověkem a zahrnovat i atmosférické jevy (oblíbené západy slunce, podzimní „měkké“ slunce). Také u etického postoje k přírodě vystupuje příroda v trochu jiné roli: etický postoj k přírodě prožíváme především ve vztahu k živé přírodě, jen minimálně s neživou přírodou či atmosférou.

Životní prostředí je všude kolem nás, zahrnuje přírodní i člověkem vytvořený hmotný svět. Ve vztahu k přírodě a životnímu prostředí se k životnímu prostředí nejvíce váže environmentální vědomí, tedy „ochranářská“ charakteristika – neboť spotřeba surovin, produkce odpadů a znečištění, změny klimatu ovlivňují nejen mimolidský svět, ale i svět lidí. Pokud tedy nechceme věnovat pozornost jen poškozování přírody, ale také například smogu ve městech nebo toxinům v domácnostech, je vhodnější spojovat environmentální vědomí s ochranou životního prostředí. Environmentální aspekt má také etický postoj k přírodě, který vytváří bázi pro environmentální vědomí.

Když se nad pěti charakteristikami vztahu k přírodě a životnímu prostředí zamyslíme, napadne nás, že bychom jej mohli rozdělit na vztah k přírodě a vztah k životnímu prostředí. Vztah k přírodě by obsahoval charakteristiky, které jsou spojeny s bezprostředním kontaktem s přírodou, tedy potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky a estetický postoj k přírodě. Vztah k životnímu prostředí by obsahoval environmentální vědomí. Do obou vztahů by patřil etický postoj k přírodě – souvisí jak s bezprostředním kontaktem s přírodou, tak s environmentálním vědomím.

Když lidé mluví o vztahu k přírodě, často tím myslí zároveň i vztah k životnímu prostředí – říkají například: „Kdyby lidé měli lepší vztah k přírodě, tak by více třídili odpad, více šetřili energií a méně jezdili auty…“ Protože se oba vztahy prolínají, rozhodl jsem se je zastřešit jedním termínem. Proto v knize píšu o vztahu k přírodě a životnímu prostředí.

 

Malé shrnutí

Přírodu má rád kdekdo, ale důležité je podívat se na vztahy k přírodě a životnímu prostředí zblízka. Uvidíme pět charakteristik, ve kterých se mezi sebou lidé významně liší: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetické vnímání přírody, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Pro dnešní dobu je přitom příznačné, že vztahy lidí k přírodě a životnímu prostředí jsou nevyvážené a plné rozporů – například kdo rád chodí do přírody, nemusí ji chránit, a kdo v ní nalézá estetická uspokojení, nemusí být zdatný zálesák. Proto je problematické snažit se vtěsnat rozmanitost a různorodost vztahů lidí k přírodě do jednoho termínu nebo jedné škály. Vztahy lidí k přírodě a životnímu prostředí jsou složitější, ale také zajímavější.



[1] O psychologických přínosech pobývání v divočině Kaplan, Talbot (1983).

[2] Různé druhy kontaktu s přírodou viz Kahn (1999).

[3] O projevech nízké adaptace na přírodní prostředí Bixler, Floyd (1997), Palmberg, Kuru (2000).

[4] Srv. Schmuck, Schultz (2002), Clayton, Opotow (2003).

[5] Srv. Kals, Maes (2002).

[6] Pozorný čtenář si možná všiml, jakým způsobem používám termíny pěti charakteristik vztahu k přírodě: podle zde uplatněného pojetí není například potřeba kontaktu s přírodou kvalita, které by dosahoval jen někdo – naopak, potřebu kontaktu s přírodou můžeme popsat u každého člověka, ať už je její úroveň vysoká nebo nízká. Stejně tak to platí pro ostatní charakteristiky, stejně jako pro vztah k přírodě a životnímu prostředí (tedy máme ho všichni, otázka zní jaký).

[7] Studentům Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy jsem zadal cvičení v rámci výběrového kurzu Osobní vztah člověka k přírodě. V zadání jim byla předložena charakteristika imaginárního jedince, který byl vyjádřen výhradně určitou úrovní čtyř základních charakteristik vztahu k přírodě. Pro každou charakteristiku byla použita pětibodová stupnice (vysoká úroveň, spíše vyšší úroveň, střední úroveň, spíše nižší úroveň, nízká úroveň). Studenti následně ve svém cvičení fabulovali, jaký člověk by takové charakteristice osobního vztahu k přírodě odpovídal (viz následující tři příklady).




Jak citovat tento článek

KRAJHANZL, Jan. Psychologie vztahu k přírodě a životnímu prostředí. Brno: Lipka, MUNI press, 2014. Možné objednat z: <http://www.lipka.cz/lipka?idk=zbozi39>.






Víte, jak omezený vliv mají informace o globálních změnách klimatu na postoje?

Coleman (2010) popisuje zajímavou studii, která zjišťovala, jak výše dosaženého vzdělání u členů obou největších politických stran v USA ovlivňuje jejich přesvědčení o globálních klimatických změnách. Výsledky přinesly pozoruhodná zjištění: zatímco v případě demokratů rostla s vyšším vzděláním také starost z globálních klimatických změn, u republikánů rostl s dosaženým vzděláním klimaskepticismus.

Trefně to ilustruje skutečnost, která je v psychologii dobře známá - že totiž lidé dokáží být vůči objektivním informacím často poměrně "imunní" (Futerra, 2010; O’Neill & Nicholson-Cole, 2009; Randall, 2009; Lertzman, 2008).

Více najdete v publikaci Jana Krajhanzla.

archiv >