Jak přežít v přírodě

Miroslava Strakatá  |  14. 8. 2013  |  Články  |  0 komentářů


Foto: OakleyOriginals / flickr.com (Creative Commons)

Ačkoliv obsah následujícího příspěvku není nikterak děsivý, možná název článku evokuje v některých z vás různé představy… Netýká se však ani uvíznutí člověka v rozlehlé pustině bez jídla, pití a mobilního spojení, ani střetu člověka s medvědem nebo jiným zvířetem, ani snahy zraněného člověka živit se plody v přírodě a čekat, zda se dostaví pomoc včas, ani skautských oddílů. I když poslední možnost má k obsah článku asi nejblíže.

Před časem jsem vycestovala 1500 km severně za poznáním tamního předškolního vzdělávání. Po dvou a půl hodinách letu se letadlo chystalo přistát v norském Trondheimu. S klesajícím letadlem stoupala moje zvědavost a těšení se na novou zemi, její kulturu a především návštěvu mateřské školy. Mateřská škola Sakshaug Barnehage se nachází ve středním Norsku v oblasti Nord-Trondelag, v šestitisícovém městečku Inderoy, poblíž Trondheimu. Celá tato oblast je propletená 130 km dlouhým fjordem s názvem Trondheimsforden, což dává krajině specifický a velmi přitažlivý ráz. Nádherná norská příroda bylo to první, co mne upoutalo. Neméně silný dojem na mě čekal během návštěvy mateřské školy, kde jsem měla možnost prožít s tamními učitelkami a dětmi několik dnů.

 

Děti tráví čas především v přírodě

Nově postavená budova mateřské školy v klasickém norském stylu je prostorná a její členitost působí velmi příjemně. Přesto v ní děti tráví minimum času. Mateřskou školu obklopuje rozlehlá zahrada s trávníkem, průlezkami, houpačkami a pískovištěm, kterou děti využívají rovněž sporadicky. Většinu času tráví děti venku v přírodě a to za každého počasí. K pobytu venku využívají speciální dětské outdoorové oblečení opatřené reflexními značkami, které neprofoukne a nepromáčí se, a přitom je příjemné a pohodlné. Umožňuje dětem volně se pohybovat a učitelkám (a rodičům) odpadá starost, aby se neumáčely nebo příliš neušpinily.

Přibližně dvacet minut chůze od budovy školky jsou v přírodě na několika místech (většinou na kraji lesa nebo v jeho blízkosti) rozmístěny různé altánky, přístřešky, chatky nebo malé sruby, kam chodí skupiny dětí se svými učitelkami několikrát v týdnu. Vzhledem k častému deštivému počasí se mohou děti pod přístřešky schovat, ale také si tam hrát nebo svačit. V přístřešcích mají uložené různé kempinkové náčiní a předměty sloužící ke zkoumání okolní přírody (lopatky, nádoby, lupy apod.). Ty si zde nechávají, přesto, že se dřevěné chatky nezamykají, zpravidla tam nejsou ani dveře, pouze volný vchod. Učitelky a děti vědí, když zase další den přijdou, vše najdou, jak si tam nechaly.

Děti si hrají kolem těchto dřevěných přístřešků a zkoumají okolí - například sbírají přírodní materiál v lese, který si prohlíží, zkoumají a učí se vnímat všemi smysly. Z přírodního materiálu si staví domečky pro hmyz, zahrádky, hrady apod. Zároveň zkouší své pohybové dovednosti při zdolávání okolního terénu. Často chodí také k blízkému fjordu, kde nabírají vodu do umělohmotných průhledných nádob. Vodu pak vylijí, tak aby tam zbyl pouze materiál vylovený z moře ( různé řasy, mušličky apod.), který je pro děti také velmi zajímavý ke zkoumání a experimentování.

Zmíněné outdoorové oblečení, které vychází z norské filosofie „Neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení“, umožňuje dětem při pohybových a experimentálních činnostech volný pohyb v jakémkoliv terénu. Děti například lezou po velkých vlhkých kamenech, šplhají do prudší meze, nikdo jim nebrání při více či méně zdařilých pokusech vylézt na strom, sedají si, kde zrovna ke své momentální činnosti potřebují, ať už je to lavička, obyčejná mokrá zem, často i blátivá.

Norské učitelky velmi podporují pohybové i experimentální a tvořivé činnosti dětí v přírodě. Sledují je a čekají, zda konkrétní překážku zvládnou samy, v opačném případě je povzbudí, pomohou jim a pochválí je i za pouhý pokus. Jako příklad uvedu situaci, které jsem byla svědkem. Asi dvouletá holčička stála v místě, kde před ní byla sice krátká, ale poměrně prudká a mokrá mez. Dívenka se rozhlížela kolem sebe, čeho by se chytila, aby při sestupu nespadla. Stála jsem vedle ní a moje první reakce byla, vzít ji za ruku a pomoct jí sejít dolů. Tomuto prvotnímu nápadu jsem se však včas ubránila a zvědavě jsem vyčkala, jak zareaguje norská kolegyně. Učitelka stojící pod onou mezí, nespustila dívenku z očí a slovně ji povzbuzovala. Dítě seběhlo samo bez fyzické pomoci dolů a až pod mezí překážku neustálo a sedlo si na zem. Učitelka dívenku pochovala, povzbudila do další činnosti a dívenka běžela vstříc další hrám. Děti se zpravidla nepustí do překážek, o kterých ví, že je v daném období ještě nezvládnou. Proto je velmi důležité povzbuzovat děti v jejich pokusech překonávat různé překážky a pomáhat jim tak posouvat jejich hranice pohybových dovedností.

 

Venku chutná nejlépe

Během pobytu venku dětem samozřejmě vyhládne, ale ani to je nezaskočí. Společně se svými učitelkami rozdělají oheň, nachystají si suroviny, které si s sebou přinesly ze školky a mohou začít s přípravou jídla. Děti si pečou například oblíbené vafle nebo palačinky, v kotlíku si vaří čaj, ale i různé jednoduché pokrmy, rovněž v přírodě pečou chleba. Těsto na palačinky si připraví v mateřské škole, nalijí jej do pet lahví a pak už jen v přírodě rozdělají oheň, těsto nalijí na pánev a upečou si palačinky. Děti pomáhají nejen s přípravou pokrmů, ale vědí, co vše potřebují, aby si mohly jídlo upéct nebo uvařit. S pomocí učitelek připravují dřevo na oheň. U přístřešků mají složená polena, která pilkou řežou na menší díly. Děti polena samy pilkou neuříznou, ale zkusí si to a tímto a dalšími vlastními prožitky si zapamatují celý proces. Vědí, že když budou mít hlad, musí si rozdělat oheň, a aby mohly rozdělat oheň, musí se postarat o dřevo. Po té mohou na ohni připravovat pokrm.

Děti se nejen aktivně zapojují do přípravy jídla v přírodě, ale také si pak společně po sobě vše uklidí, aby nepoškozovaly přírodu pohozenými odpadky nebo neupraveným ohništěm.

 

Závěr

Děti v norských mateřských školách se seznamují s přírodou a jejími zákonitostmi tím, že v ní vlastně žijí. Zkoumají ji, učí se ji vnímat a učí se k ní správně chovat. Učitelky se při vedení dětí ke vztahu k přírodě drží těchto zásad:

  • podporovat potřebu a zájem dětí pro zkoumání přírody,
  • děti se učí ze svých vlastních zkušeností,
  • učí se být součástí přírodního prostředí,
  • soustředíme se na to, jak mohou využívat životní prostředí a stimulovat děti k jejich vlastnímu zkoumání a získávání poznatků.

Častým a dlouhodobějším pobytem venku v přírodě děti získávají daleko víc, než se na první pohled zdá. Není to jen pobyt na čerstvém vzduchu. Tím, že zkoumají přírodní prostor kolem sebe jako celek i jeho jednotlivé části, uvědomují si souvislosti mezi živou a neživou přírodou. Není důležité, aby děti v předškolním věku uměly pojmenovat více druhů rostlin nebo živočichů, důležité je, aby se učily vnímat rozmanitost rostlinné a živočišné přírody, aby se učily chápat, že se vše v přírodě vyvíjí, zaniká a opakuje. Neméně důležitý je rovněž pohyb dětí v přírodě. Děti se pohybují v rozmanitém terénu a postupně si zdokonalují své pohybové dovednosti. Svou přirozenou potřebou zkusit někam vylézt, vyšplhat, doběhnout, přeskočit, apod. získávají sebevědomí ze zvládnutí různých překážek v terénu i za cenu rozbitého kolena. „Rozbité koleno“ je velmi důležité při získávání pohybových dovedností, děti si tak uvědomí, kam až je příroda pustí a na co si příště musí dávat větší pozor. V neposlední řadě děti získají poznatky o jednotlivých přírodních živlech a jejich vzájemných souvislostech. Pobyt venku dětí v Norsku často doprovází déšť, na který jsou zvyklé, proto jim nečiní žádné potíže a neutíkají se před ním hned schovat, vědí, jak se chová například oheň ve větru nebo v dešti, kdy je vzduch teplý a kdy studený, zkoumají blátivou zem a vědí, že teplý vzduch a vítr ji zase usuší, apod.

Čím více dopřejeme dětem (a nejen v norských mateřských školách) pobyt v přírodě, tím více jí budou rozumět. Budou znát přírodní zákonitosti, budou fyzicky i psychicky odolnější a především budou vědět, že příroda jim neublíží, ale naopak je posílí. Budou umět „přežít“ a nejen v přírodě!

(autorka je ředitelkou mateřské školy Maršovice)




Jak citovat tento článek

STRAKATÁ, Miroslava. Jak přežít v přírodě. Český portál ekopsychologie [online] 19. 2. 2020. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/citarna/clanky/jak-prezit-v-prirode/






Víte, že informace mohou změnit chování lidí k životnímu prostředí jen málokdy?

Zahraniční studie od 80. let průběžně dokazují, že samotné znalosti mají jen minimální vliv na postoje, a ty mají jen dílčí vliv na chování (Bell, 2001, McGonigal, 2011). Pokud si tedy lidé rozšíří své znalosti, neznamená to, že „půjdou do sebe“ a „začnou se chovat správně“. Výsledky zahraničního výzkumu, který upozorňuje na tuto nepříjemnou skutečnost, potvrzuje i aktuální výzkum v České republice (Hromádka, 2010). Informace jsou tedy důležitou součástí environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty, ale samy o sobě nestačí.

archiv >