Děti potřebují pro svoji hru přirozené venkovní prostředí

Marek Franěk  |  20. 1. 2008  |  aktualizováno 2. 8. 2013  |  Články  |  0 komentářů


Foto: L-ines / flickr.com (Creative Commons)

Jedním z  negativních rysů dnešního životního stylu je, že lidé tráví většinu svého volného času i pracovní doby v místnostech a pobyt ve venkovním přírodním prostředí  značně omezují. Tato neustále se prohlubující negativní tendence může vážným způsobem ohrozit nastupující generace a jejich zdravý vývoj.

Odborníci soudí, že nedostatečný styk dětí s přirozeným přírodním světem má řadu negativních dopadů na jejich tělesný i duševní vývoj. Je nesporné, že děti, které jsou od nejranějšího věku uzavřené v místnostech, mají méně rozvinuté pohybové schopnosti, chybí jim praktická manuální zručnost a jsou náchylnější k různým onemocněním. Život v umělém prostředí má negativní dopad i na duševní sféru dítěte. Pro svůj zdravý vývoj dítě potřebuje, aby bylo obklopeno podněty, které by působily na všechny jeho smysly.  Když však dítě sedí doma a sleduje „realitu“ jen na televizní obrazovce (či dokonce jen monitoru počítače), působí na něj pouze vizuální a akustické podněty, které navíc může přijímat jen pasivní formou (chybí potřebná interakce), což je pro vytváření představy o reálném světě přece jen málo. Navíc, tyto vizuální a akustické informace, přestože mohou být velmi bohaté, neodpovídají tomu, jak svět ve skutečnosti vypadá a jak se akusticky projevuje – je to jen umělecký a technický obraz, který se nutně vyznačuje určitým zjednodušením a stylizací reality. Dítě si tak tvoří neúplný a zkreslený obraz vnější reality. A nakonec, prostředí, v kterém dítě vyrůstá, může do určité míry ovlivnit vývoj jeho představivosti, kreativity, emocionality i sociálního chování

 

Dětská hra v přirozeném prostředí

Pedagogové, psychologové i samotní rodiče již dávno vědí, jak je hra důležitá a potřebná pro vývoj dítěte. Není tomu ještě tak dávno, kdy si děti hrály převážně venku (samozřejmě s ohledem na počasí). Hra ve venkovním prostředí, které i ve městech obsahuje větší či menší množství přírodních prvků, ale zejména pak ve skutečném přírodním prostředí, umožňuje dětem postupnou integraci s celým světem živé i neživé přírody. Její absence je zřejmě jedním ze zdrojů odcizení současného městského člověka přírodě. Mnozí environmentálně orientovaní psychologové a další odborníci soudí, že řešení současných environmentálních problémů musí začít výchovou těch nejmenších. A nejlepší ekologickou výchovou je co možná nejčastější pobyt v přírodním prostředí od nejranějšího věku.

Častý pobyt venku umožňuje dětem nejen poznání a pochopení přírody, což přirozeně není vůbec málo, ale přináší i další „zisky“. Uveďme třeba výsledky týmu švédských vědců, který sledoval děti ze speciálních mateřských školek fungujících na principu „venku za každého počasí“. Děti trávily maximum času venku – na zahradě a hřišti školky. Po několika letech se ukázalo, že tyto děti byly méně nemocné než jejich „normální“ vrstevníci a jejich pohybové dovednosti byly lepší. Oproti dětem z běžných mateřských školek byly jejich hry kreativnější i daleko různorodější - byly tedy přínosnější pro jejich osobní vývoj, protože více rozvíjely představivost, emocionální cítění a sociální dovednosti. A nakonec, zisk z pobytu venku se projevil i v duševní sféře – děti disponovaly větší mentální výkonností, byly schopné se více koncentrovat než jejich ostatní vrstevníci, kteří venku tolik času netrávili.

 

Proč dnešní děti tráví venku daleko méně času než děti předchozích generací?

V dnešních městech existuje určitý okruh objektivních i subjektivních zábran vedoucích k tomu, že děti jsou nuceny trávit svůj volný čas převážně v místnostech. Mizí vhodné prostředí pro hru. Ubývá volného prostoru a zároveň pobyt venku může být i do jisté míry nebezpečný. Jedná se jednak o zvýšený dopravní provoz a rizika, které pro děti z této skutečnosti vyplývají. Pak je tu smog, který je pro dětský organismus obzvlášť škodlivý. Rodiče a vychovatelé mají proto velké obavy z možného zranění, nezdravého prostředí, nečistoty a infekce. V některých městech k tomu přistupuje i pouliční kriminalita. To jsou hlavní, převážně objektivní faktory bránící tomu, aby si děti  hrály více venku. K tomu pak přistupují faktory subjektivní, například obliba činností, které se nemohou odehrávat venku. Dnes je to zejména sledování televize a počítače (počítačové hry, Internet). Ukazuje se, že těmto zábavám propadají hlavně děti z výškových budov. Jít ven znamená překonat řadu pater, což představuje nejen prostorovou, ale i určitou psychologickou bariéru. Hra doma s počítačem sice zlepšuje počítačovou gramotnost, ale na druhé straně vede k sociální izolaci, která má přirozeně neblahé důsledky pro další vývoj dítěte.

Pedagogové, psychologové, sociologové, architekti, odborníci na ekologickou výchovu a pracovníci dalších oblastí z celého světa si dnes tento problém již uvědomují a snaží se hledat řešení. Jedním z nich je znovu vytvářet a budovat vhodná místa pro dětskou hru. Ukazuje se však, že i dobře míněné představy některých lidí mohou být dosti vzdálené tomu, co děti skutečně potřebují a chtějí.  

 

Prostředí, které děti potřebují pro svoji hru

Podle dětských psychologů existuje několik základních typů prostředí, které děti potřebují pro svoji hru. Každý typ herního prostředí má v dětské hře určitý význam a je těžko zastupitelný. Na prvním místě je to  přírodní prostředí. Až do doby poválečného stavebního boomu bylo i ve větších městech přirozené přírodní prostředí snadno dostupné. Pobyt a hra v tomto prostředí je pro děti nezbytná pro to, aby si udržely vlastní kontakt s přírodou, aby se naučily nejrůznějším dovednostem a rozvinuly určitou manuální zručnost. Dalším prostředím, které je neméně potřebné, je otevřený prostor. Jsou to různá prostranství, kde se děti mohou věnovat nejrůznějším pohybovým a sportovním aktivitám, jako je třeba běhání a míčové hry. Další prostředí, které je specifické pro města a větší obce, je prostor ulice. Prostor na ulici, před domem, je vhodný pro určité hry a navíc děti tak mohou být pod dohledem rodičů a dalších dospělých, což umožňuje zároveň potřebný sociálním kontakt se světem dospělých. Zcela specifickým prostorem je neorganizovaný prostor. Mohou to být zbořeniště domů, opuštěné zahrady, neužívané dvory a ohrady, kde se kupí různé vyřazené předměty. V takovém prostoru si děti mohou hrát zejména dobrodružné hry. Soudí se, že hry v tomto prostředí rozvíjí dětskou představivost. Je ovšem zřejmé, že dospělí příliš nerespektují potřebnost takovéhoto typu prostoru. Další ze specifických prostorů, které děti rovněž potřebují, je tajný prostor. Děti potřebují mít ke své hře také různá „tajná“ místa, kam nemohou vstoupit dospělí či jiné, „cizí“ děti. A nakonec, novodobá města nabízejí dětem prostor vybavený k dětské hře, tedy různá hřiště, která jsou vybavena různými konstrukcemi vhodnými pro dětskou hru (skluzavky, prolézačky, atd.). Pro všestranný vývoj dítěte jako zdravého tvora připraveného pro život v reálném venkovním prostředí je potřebné, aby všechny tyto typy prostředí ve městech existovaly. Tak tomu nakonec bylo po celou dobu existence města ve všech kulturních společnostech.

V novodobých velkoměstech, kde cena pozemků výrazně stoupá, je velký ekonomický tlak na využití každého volného místa. V posledních padesáti letech dochází prakticky ve všech technicky vyspělých zemí světa k postupnému úbytku prostředí, které bylo vhodné pro dětskou hru. Týká se to především měst, kde žije stále větší procento populace, avšak v mnoha zemích začíná být i na venkově zabírán dosud volný prostor v souvislosti s tím, jak vzrůstá tlak na intenzivnější využívání zemědělské půdy.

 

Potřeba vytvářet vhodné prostředí pro dětskou hru

Tam, kde se podaří prosadit určitý veřejný zájem, se budují parky a dětská hřiště.

Problém ale je, že dospělí nemají vždy dobrou představu, jaké prostředí dítě ve skutečnosti potřebuje pro svoji hru. I při dobře míněné snaze budovat dětská hřiště a parky a umožnit tak dětem v maximální míře pohyb venku, může docházet ke ne zcela vhodným řešením. To, co dnes dětem zejména v městech chybí, je neorganizovaný prostor, tajný prostor a prostor ulice. Ukazuje se, že to, co se zdá dospělým z jejich estetického hlediska jako ideální, dětem nemusí příliš vyhovovat. Architektura a plánování tedy musí mít lidský rozměr, v tomto případě tedy „dětský rozměr“.

Problémem prostředí vhodného pro dětskou hru se dlouhodobě zabývá architekt R.C. Moore z  USA. Během řady let pozorování dětské hry Moore nashromáždil  důkazy pro to, že nevhodné prostředí, v kterém děti musí trávit svůj volný čas, vede i k negativnímu sociálnímu chování – agresivitě, hádkám a stálým dětským rvačkám. Nevhodné prostředí je zejména takové, které je zbaveno přírodních prvků – tedy různé dvory a hřiště se zpevněným povrchem, kde chybí zeleň. Při vytváření nových návrhů školních zahrad a hřišť se Moore zajímá především o to, co děti pro svoji hru potřebují a jakou strukturu má vlastně jejich dětské prostředí, v kterém se pohybují, a jaké přírodní či nepřírodní prvky jsou pro ně důležité. V organizuje projekty, v jejichž rámci se děti snaží poznat, pochopit a popsat prostředí, v kterém žijí a tráví svůj volný čas. A tyto informace – specifické vidění okolního prostředí dětskýma očima – jsou předávána dospělým, autoritám zodpovědným za městské plánování, architektům a místním politikům.

V různých částech světa dnes existují iniciativy, jejichž cílem je ozeleňování školních pozemků. Požadavek je, aby každá škola i mateřská školka měla k dispozici přirozené přírodní prostředí, v kterém by děti mohly trávit část svého volného času. Je to pokus o návrat městského člověka do jeho přirozeného, přírodního prostředí.




Jak citovat tento článek

FRANĚK, Marek. Děti potřebují pro svoji hru přirozené venkovní prostředí. Psychologie Dnes. 2001, č. 4.






Víte, že informace mohou změnit chování lidí k životnímu prostředí jen málokdy?

Zahraniční studie od 80. let průběžně dokazují, že samotné znalosti mají jen minimální vliv na postoje, a ty mají jen dílčí vliv na chování (Bell, 2001, McGonigal, 2011). Pokud si tedy lidé rozšíří své znalosti, neznamená to, že „půjdou do sebe“ a „začnou se chovat správně“. Výsledky zahraničního výzkumu, který upozorňuje na tuto nepříjemnou skutečnost, potvrzuje i aktuální výzkum v České republice (Hromádka, 2010). Informace jsou tedy důležitou součástí environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty, ale samy o sobě nestačí.

archiv >