Letní cesty a conservation Psychology

Jan Krajhanzl  |  13. 9. 2007  |  aktualizováno 2. 8. 2013  |  Blogy  |  0 komentářů


Foto: © Alžběta Stančáková

Léto je čas putování, do blízkých i dalekých koutů. Kráčíme po vyježděných, zapomenutých i nevyšlapaných cestách. Někdy více prostorem, z údolí na kopec a z kraje do kraje, někdy více vnitřními krajinami, ať už vedeni myšlenkami svými nebo myšlenkami ostatních. A tak stejně jako je léto časem objevů ve světě zeměpisném, hodně lidí se dostává v době dovolených k dlouho odkládaným textovým poutím, a z cest se vrací užasle, plni objevů. Tak jsem i já prožil letos krásné léto, v Tramtárii, Zaježové a na mlejně na Vrchovině. A zmínit se tu chci o jednom z objevů, který se mi přihodil při studiu ekopsychologických a environmentálně-psychologických pramenů.

Totiž, zdá se mi, že jsem konečně objevil slibnou platformu,ve které jsou zapojeni odborníci na psychologii věnující se environmentální udržitelnosti. Tou platformou je nový vědecký obor, nazývající se conservation psychology (ochranářská psychologie). Je vymezen jako „vědecké studium vzájemných vztahů mezi lidmi a zbytkem přírody, se zvláštním zaměřením na rozvoj ochrany přírodního světa“. Pokud vím, tak poprvé byl tento obor stručně zmíněn v českých periodicích Markem Fraňkem (Bedrník, květen 2007).

Kdo se v problematice psychologického zkoumání spojeného s ochranou přírody chvilku pohybuje, ví, že „nových“ disciplín tu byla už celá řada. Kromě tradičně široce pojaté environmentální psychologie (podtrhávající dnes změnu svého paradigmatu explicitním vykolíkováním jedné tematické oblasti pod označení „environmentální psychologie udržitelného rozvoje“) se setkáváme  s (kalifornskou) ekopsychologií (Theodore Rozsak a jeho následovníci), sozopsychologií (slovenští kolegové na sklonku 80. let), zelenou psychologií (Raplh Metzner) a také třeba ekologickou psychologií (Debora Winter v prvním vydání své stejnojmenné knihy; v druhém vydání se už chytila za nos, název knihy změnila, a ekologickou psychologii přenechala pokračovatelům Neissera a Bakera).

Conservation psychology se však v mnohém zdá být jiná. Možná už odborníky přestala bavit ta rozstrkanost do různých oborů, odborná existence bez zastřešující komunikační platformy a výstižné oborové identity. A tak založily platformu s jasnou vizí, kde se potkávají a spolupracují lidé z různých koutů světa, z různých disciplín a oborů. S conservation psychology jsou tak nyní spojeni (zde) takoví odborníci jako je Susan Clayton, Louise Chawla, Rachel a Stephen Kaplanovi, Stephen Kellert, Susan Opotow, již zmiňovaná Debora Du Nann Winter, Peter Schmuck, Wesley Schulz, Raymond De Young, Riley Dunlap, Joanne Vining, Petr H. Kahn ad.

Jak se zdá podle stránek oboru, www.conservationpsychology.org, vznikla tak odborná platforma, která nemá konkurenci. 
Stránky jsou velmi dobře vystavěné, a umožňují rychlou a přehlednou orientaci v oboru, stejně jako přístup k celé řadě bibliografií a full-textových verzí pro obor klíčových článků.

Říkal jsem si: ano, zjevně mají zmáknutý sociální marketing. Ale jak to funguje vevnitř? Jsou tyhle stránky jen působivá výkladní skříň, nebo jsou skutečným nahlédnutím do společných prostor, kde se intenzivně žije a pracuje? A tak jsem kliknul na „Connect with other researchers and practitioners on the Conservation Psychology Listserve“ a přihlásil se do oborové mailové konference. A čekal, co bude.

Dva dny na to mi píše Amara Brooks, prý ať jí potvrdím, že nejsem nějaký spam. Tak jo, píšu obratem a vzápětí mi začínají chodit zprávy.

Milí čtenáři, jsem v konferenci týden, a smekám před nimi klobouk. Přes e-maily probíhá kvalitní a odborná diskuse, z níž vás většina příspěvků zaujme. Domlouvá se tu konkrétní spolupráce. Aktivně se debaty účastní (tento týden například) Peter H. Kahn nebo Susan Clayton. Věci se tu prostě dějí, a chybí-li u nás v republice dostatečně široká a kvalitní platforma pro diskusi těchto témat, zde nalézáte druhý odborný domov.

Takže to je můj objev.

Jediná potíž s novým oborem zdá se být pro nás z Čech jazyková: „ochranářská psychologie“, přiznejme si to, nezní nejlíp. Takže zatím zůstávám u označení ekopsychologie. Název je to totiž krátký, bez zatěžujících konotací a hlavně výstižný.




Jak citovat tento článek

KRAJHANZL, Jan. Letní cesty a conservation Psychology. Český portál ekopsychologie [online] 2. 4. 2020. Dostupné z: http://www.ekopsychologie.cz/citarna/blogy/letni-cesty-a-conservation-psychology/






Víte, že informace mohou změnit chování lidí k životnímu prostředí jen málokdy?

Zahraniční studie od 80. let průběžně dokazují, že samotné znalosti mají jen minimální vliv na postoje, a ty mají jen dílčí vliv na chování (Bell, 2001, McGonigal, 2011). Pokud si tedy lidé rozšíří své znalosti, neznamená to, že „půjdou do sebe“ a „začnou se chovat správně“. Výsledky zahraničního výzkumu, který upozorňuje na tuto nepříjemnou skutečnost, potvrzuje i aktuální výzkum v České republice (Hromádka, 2010). Informace jsou tedy důležitou součástí environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty, ale samy o sobě nestačí.

archiv >